Americko-ruský dialog a evropská kakofonie

Příští týden bude bohatý na diplomatická jednání s globálním dosahem. 10. ledna proběhne dvoustranné jednání mezi USA a Ruskem v Ženevě o otázkách kontroly zbrojení a o Ukrajině, o dva dny později jednání Rady NATO-Rusko a vše zakončí 13. ledna jednání v rozšířeném formátu o architektuře evropské bezpečnosti mezi Ruskem a Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

Na stole budou ruské požadavky předané do Washingtonu a Bruselu ohledně bezpečnostních záruk, že se NATO nebude rozšiřovat dále na východ, v prvé řadě o Ukrajinu.

Klíčové je bilaterální jednání mezi USA a Ruskem, což potvrzují i telefonáty

prezidentů Bidena a Putina. Podle slov Emily Horneové, tiskové mluvčí Rady národní bezpečnosti je Biden přesvědčen, že přímý dialog mezi lídry je nezastupitelný. A společným jmenovatelem ve vzájemných vztazích je nepřípustnost vzniku jaderné války za což nesou primární odpovědnost obě nejsilnější jaderné mocnosti. Bilý dům zjevně i z tohoto důvodu souhlasil s ruskou inciativou, aby pět jaderných mocností - USA, Rusko, Francie, Británie a Čína vydaly 3. ledna společné prohlášení o tom, že v "jaderné válce nemůže být vítězů a že nikdy nemůže být rozpoutána."

Možná to jsou signály o snaze zmírňovat nakupené napětí v mezinárodních vztazích, které se nyní projevuje především na východě Evropy. Důležité ale jsou především

dva faktory ovlivňující americkou politiku: potřeba soustředit pozornost a zdroje na soupeření s Čínou a primárně řešit americké vnitřní problémy.

Nový předseda Mnichovské bezpečnostní konference a dlouholetý poradce kancléřky Merkelové Christoph Heusgen v interview portálu wa.de dokonce vyjevil obavu, že právě kvůli nim nemohou Spojené státy efektivně vstupovat do řešení mezinárodních konfliktů s tím, že zahraniční politika je pro Bidena až na druhém místě.

Může to být částečně pravda, nicméně především se v Bruselu, Berlíně a dalších evropských metropolích obávají, aby Amerika neprosazovala sólově svoje zájmy bez ohledu na Evropu, a to i ve vztazích s Ruskem. Proto vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Borell tlačí na to, aby Unie nebyla při jednání s ním opomíjena.

Má, ale na to, když je ve vztahu k Rusku rozdělená? Nejsilnější evropští hráči Francie s Německem mají k němu pragmatický vztah, prezident Macron dokonce před časem prohlásil, že vytěsňování Ruska z Evropy považuje za velkou strategickou chybu. Na druhé straně je zde vůči Rusku nesmiřitelné Polsko a Pobaltí. Estonská premiérka Kallasová se vyjádřila, že je velmi strašidelné, že vůbec dochází k nějakým jednáním s Ruskem.

Jak chce Borell s takovou kakofonií vstupovat do hry, když se nemůže opřít ani o reálnou strategickou autonomii v oblasti obrany? Evropa k ní navíc těžko dojde, když se potvrdí záměr Evropské komise nezařadit obranný a bezpečnostní průmysl mezi udržitelné zdroje na rozdíl od jaderných a plynových elektráren. Nejen v Moskvě ale i ve Washingtonu si mohou ťukat na čelo.

Miloš Balabán, Právo