Diplomatická hra a mozková smrt

14.01.2022

Ministryně obrany Jana Černochová ve středu v kontextu jednání Ruska s USA a NATO ohledně Ukrajiny prohlásila "Některé výroky posledních týdnů ve mně vyvolali pocit, že NATO možná nechce tolik zasahovat do evropské politiky. Jako by říkali, vyřešte si to sami, chtěli jste mít evropskou armádu, ukažte se. Je to diplomatická hra."

Černochová jako mnozí jiní, v určité zkratce poukázala na jednoznačný fakt: EU jako celek není brána v oné diplomatické hře vážně, ačkoliv se jí bezprostředně dotýká vývoj evropské bezpečnosti. V NATO je zastoupena většina států Unie, jenže v alianci hrají první housle Američané.

Hned na počátku roku se obnažila holá pravda o limitech úsilí EU stát se důležitým a nezávislým hráčem na světové scéně. Zranitelnost Evropy na ní je ovšem značná: politická, ekonomická i vojenská.

Stačí se podívat na řadu vnitřních tenzí uvnitř EU např. ohledně implementace "zeleného údělu nebo migrační politiky. Nebo na spory Bruselu s Maďarskem a Polskem. Společná zahraniční a bezpečnostní politika často existuje jen na papíře, což se projevuje i ve vztahu k Rusku. Plynovod Nord Stream 2 budiž příkladem.

Jedním z důležitých rysů mocnosti je schopnost zajistit bezpečnost na svých vlastních hranicích i v "blízkém zahraničí." Když se maďarský premiér Orbán odhodlal v migrační krizi k zajištění standardní ochrany hranice Maďarska a tím i EU stavbou plotu Brusel ho kritizoval. Teď mu nezbývá nic jiného, aby to akceptoval v Pobaltí. Povzbudivé nejsou ani výsledky politiky EU na Balkáně, kde nám nejen Čína a Rusko, ale i Turecko vypalují rybník.

Příznivci federalizace Evropy, jako je např. francouzský prezident Macron mohou poukazovat na potřebu prohlubování a rozšiřování integrace, která by s sebou mohla přinést i evropskou armádu. Teď je to čiročirá fantazie: jediná armáda, která se dá v Evropě brát vážně je francouzská.

A co naplat, značná část EU je závislá na dodávkách energetických zdrojů z Ruska, a to se jen tak nezmění ani v horizontu nejméně jedné, dvou dekád. Teď se nám to bolestně ukazuje v konfrontaci s energetickou krizí.

Vnucuje se tak jedna myšlenka: Macron před dvěma lety mluvil o mozkové smrti NATO především kvůli sólové americké a turecké politice, která nebere v potaz spojenecké zájmy, navíc okořeněné pochybnostmi o funkčnosti článku pět Severoatlantické smlouvy. Byl za to kritizován i když v lecčems mohl mít pravdu.

Jenže nehrozí mozková smrt i EU? Slabí lídři, nejednotná a často i zmatená politika, ekonomicky nereálné plány, věčné spoléhání na Spojené státy, které už dávají jasně najevo jiné geopolitické priority než "řešit Evropu" jsou varující symptomy vážné krize. Na Titaniku se tančí, ale do podpalubí už teče. Odvaha pohlédnout tvrdé realitě do očí nicméně stále schází.

Miloš Balabán, Právo