Erdogan a Unie v tom umějí chodit

Prezidentské volby potvrdily, že Turecko je politicky rozpolceno. Erdogan získal

52,2 procenta, ale stále dominuje – vládne jako premiér a prezident dvě dekády a v zádech má i svoji Stranu práva a spravedlnosti, která spolu se spojenci jasně zvítězila v parlamentních volbách.

Neuškodila mu špatná ekonomická situace a vysoká inflace. Navíc se stalo neuvěřitelné: vyhrál i v provinciích, které těžce postihlo únorové katastrofální zemětřesení v jižním Turecku, jež se potýkalo s důsledky předchozího stavebního šlendriánu a korupce i s chaosem při následné vládní pomoci.

Profesor Samim Akgönül, vedoucí katedry tureckých studií Štrasburské univerzity uvedl, že se stávajícímu prezidentovi podařilo udržet voličskou základnu vyznávající hodnotu národní identity. Přízeň voličů si Erdogan udržuje i důrazem na tradiční islámské hodnoty či opozici vůči "dekadentnímu" Západu. Někteří experti předpokládají, že vzhledem k těsnějšímu vítězství může být ohleduplnější k opozici.

Evropa může očekávat pokračování zahraniční politiky, která tvrdě preferuje národní zájmy, i když se to Evropanům a Američanům nemusí líbit. Projevuje se to i ve vztahu k Rusku. "Nejsme v bodě, kdybychom uvalili sankce na Rusko, jako to udělal Západ. Nejsme vázáni jeho sankcemi. Jsme silný stát a s Ruskem máme pozitivní vztah", řekl turecký prezident.

Má to jistě i ekonomické pozadí, např. dodávky ruského plynu do Turecka. To ovšem díky dobrým vztahům s Ruskem pomohlo zprostředkovat obilní dohodu o vývozu ukrajinského obilí přes Černé moře.

Erdoganovo vítezství znamená i pokračování komplikací se vstupem Švédska do NATO. Tady je prezident kategorický: "Dokud bude Švédsko nadále umožňovat odnožím teroristických skupin v Turecku volně se pohybovat po Švédsku, nemůžeme se na jeho vstup do NATO dívat příznivě". Přidělává tak Alianci vrásky – je paradoxem, že se na jedné straně tlačí na urychlení vstupu Ukrajiny do NATO a na straně druhé jeden člen blokuje jasný vstup vojensky i politicky připravené významné severské země.

To ale není jediný paradox. Lze se třeba ptát, zda by vítězství protikandidáta Kiliçdaroglua nepřineslo nečekanou potíž pro EU. Co kdyby chtěl aktivizovat rozhovory o vstupu Turecka do Unie, které získalo status kandidátské země už v roce 1999, ve chvíli, kdy chce Brusel otevřít dveře do Unie Ukrajině? Neoddechly si bruselské špičky po Erdoganově vítězství, že ke komplikacím nedojde, i když ho kritizují za jeho autoritářskou politiku?

Vztahy mezi Unií a Tureckem se tak budou nadále pohybovat ve známém vzorci -deklarované přátelství a občasné nepřátelství se zachováním úzkých obchodních vazeb, V tom obě strany umějí chodit.

Miloš Balabán, Právo