Fatálně narušená stabilita. Bohaté monarchie Perského zálivu už nejsou bezpečným přístavem
Po čtrnácti dnech války proti Íránu je viditelné, že v ní hodně tratí i bohaté monarchie Perského zálivu. Ty byly přitom po desetiletí považovány za relativně bezpečný prostor izolovaný od krizí, které opakovaně otřásaly zbytkem Blízkého východu. Byl to i výsledek promyšlené rozvojové strategie. Vládnoucí elity si totiž už v devadesátých letech minulého století uvědomili, že ekonomika založená pouze na těžbě ropy a plynu nemá perspektivu.
Realizací ambiciózních rozvojových programů své ekonomiky diverzifikovaly a celý region se přeměnil v centrum turismu, globálního obchodu a financí. Symbolem se v tomto směru stala především supermoderní Dubaj s jeho letištěm, které se stalo jedním z klíčových světových přepravních uzlů. Atraktivitu regionu ostatně vycítili i miliony turistů, včetně českých, kteří sem v uplynulých letech zamířili.
Dlužno dodat, že se bouřlivý rozvoj regionu odehrával po válce v Zálivu proti Iráku v roce 1991 pod deštníkem obranných dohod a vojenských partnerství se Spojenými státy, což bylo vnímáno jako konečná záruka regionální stability. Američané ale od dob administrativy prezidenta Obamy dávali najevo, že jejich angažovanost má své limity i kvůli potřebě věnovat více pozornosti Indo – Pacifiku. Místní vládci byli ovšem schopni realizovat pružnou a pragmatickou politiku, která se už nespoléhala pouze na americký patronát.
Příkladem je normalizace vztahů mezi Saudskou Arábií a Íránem za čínského zprostředkování v roce 2023. Došlo i k navázání diplomatických styků mezi Sjednocenými arabskými emiráty, Bahrajnem a Izraelem. A nelze pominout ani to, že v rámci politiky "všech azimutů" mají státy Zálivu dobré vztahy i s Ruskem a Emiráty se dokonce staly členy uskupení BRICS. Katar je též vítaným prostředníkem pro citlivá diplomatická jednání o urovnávání konfliktů, což se prokázalo v případě Gazy. V Abú Zabí se pak konala třístranná jednání mezi USA, Ukrajinou a Ruskem o potenciálním ukončení války na Ukrajině.
Přesto ale bezpečnostní architektura celého regionu silně závisí na americké vojenské přítomnosti a bezpečnostních zárukách USA, což se teď stalo jeho Achillovou patou, když se Washington stal hlavním hybatelem války proti Íránu. A ten neváhal zaútočit na jeho arabské spojence s cílem vyvolat regionální chaos. Američané přitom schopnosti Íránců zjevně podcenili. Analýza CNN dokonce uvedla, že při plánování vojenské operace Pentagon a Rada národní bezpečnosti dostatečně nezohlednily hrozbu uzavření Hormuzského průlivu, jehož průchodnost je pro státy Zálivu zásadní.
Bezprecedentní rozsah raketových a dronových útoků mířících na americké vojenské základny, centra měst, turistické čtvrti, přístavy, letiště a zařízení na těžbu a zpracování ropy a plynu přinesl nejen materiální škody ale i psychologický otřes. Dlouho a pečlivě budovaný obraz stability regionu je fatálně narušen, privilegium "izolovanosti" od válek na Blízkém východě dostalo vážný zásah.
Monarchie Zálivu teď stojí před dosud nejvážnější politickou výzvou: bez obnovení stability v regionu a ukončení íránského konfliktu nemohou počítat s tím, že se jim podaří udržet jejich model ekonomického rozvoje.
Možná se nabízí zajímavá otázka, zda využijí svého stále silného finančního vlivu k tlaku na amerického prezidenta Donalda Trumpa, aby válku nějakým způsobem ukončil. Pomůže v tom i úzké byznysové propojení Trumpa a jeho rodiny s místními vládci? I pro něj je v sázce hodně.
Miloš Balabán, Lidovky.cz