Francouzská vzpoura

Francouzský prezident Emmanuel Macron se s vládou rozhodl prosadit postupné zvýšení odchodu do důchodu z 62 let na 64 let do roku 2030 silou bez schválení Národním shromážděním, kde nemá vláda většinu.

Macron tak použil "jadernou variantu" prezidentských pravomocí zakotvených do ústavy z roku 1958, která byla šita na míru generálu de Gaullovi. Ten byl přesvědčen o tom, že moc má být soustředěna v rukou administrativy prezidenta a nikoliv zákonodárců, kteří se neustále topí mezi sebou ve vzájemných sporech.

Jenže zákonnost a legitimita nemusí být vždy totožné. List Le Monde napsal, že nyní Macron riskuje "vyvolat přetrvávající hořkost, a dokonce zažehnout jiskry násilí". Předseda Socialistické strany Olivier Faure dokonce neváhal označit prezidentovo jednání za státní převrat a dodal, že vláda postupuje "brutálně."

Jistě, argumenty ve prospěch zvýšení odchodu do důchodu existují. Současná hranice 62 let s ohledem na prodlužování průměrné délky života může být skutečně nízká. Jenže přijít s takovou změnou v situaci rostoucí sociální polarizace je riskantní.

Varováním už byly nepokoje "žlutých vest" před pěti lety. Takže to chtělo pořádný dialog a trpělivé vysvětlování. To ale Macron neudělal. I proto je Francie na nohou. Pohltila ji vlna protestů a stávek. Možná hrozí i krize vládnutí, ač vláda nakonec ustála v parlamentu hlasování o důvěře.

Politolog Jacques Rupnik řekl, že se prezidentovi podařilo poštvat všechny proti sobě. Jeho politické hnutí "Obnova" je spíše hnutím jednoho muže, krajní levice a krajní pravice ho nenávidí a levý a pravý střed ho přezírá. Distanc od prezidenta byl patrný i u dvou nejvlivnějších členů vlády – ministrů financí a vnitra Bruno Le Maireho a Géralda Darmanina, členů pravostředové republikánské strany.

Takže na příležitost čeká se svým Národním sdružením Marine Le Penová, která dvakrát šla proti Macronovi v prezidentských volbách 2017 a 2022. Za čtyři roky Macron už kandidovat nemůže. Jacques Rupnik poznamenal, že nyní jedná stylem "po mně potopa". A tou může být vítězství Le Penové, pokud to zkusí do třetice. Nezvládnutá sociální a migrační politika jí k tomu vytváří ideální předpoklady.

Nejen ve Francii platí, že sociální pnutí může být spouštěčem zásadnějších politických změn. A nemusíme se tomu vyhnout ani v Česku, kde pětikoalice snížení valorizace penzí protlačila parlamentem také na sílu pomocí stavu legislativní nouze. A další výbušné návrhy nás ještě čekají.

Miloš Balabán, Právo