Investice do obranyschopnosti: smysl má budovat silné národní kapacity
Obranné výdaje byly jedním z výrazných předvolebních témat a otázka, co s nimi po volbách bude, zůstává zásadní. Nová vláda se již rýsuje a strany, které míří do kabinetu, rozhodně nevyhrály díky tomu, že by chtěly masivně zbrojit. Zároveň se však všechny hlásí k nutnosti posilovat obranyschopnost Česka – jen s různým výkladem.
Zatímco ANO a Motoristé mluví o obraně standardně v rámci spojeneckých struktur, SPD pracuje s neurčitou představou obranné autarkie a značnou skepsí k závazkům vůči spojencům.
Závazek vůči NATO je nicméně jasně daný. Lze očekávat určité licitace a ošívání, typicky spíše na straně států jako je Španělsko než České republiky, ale základní kurz zatím nikdo nezpochybnil. Zda hrozí osekávání obranného rozpočtu, zůstává nejasné.
Pokud však má skutečně dojít k revizi nákupů a posouzení jejich souladu se závazky, nabízelo by se začít u toho, co jsme si v rámci NATO konkrétně předsevzali – tedy u takzvaných Capability Targets, z nichž se u nás stává veřejné zaklínadlo, ale které se opírají o obranné plánování NATO. Je otázka, zda se vůbec vracet k českým dokumentům, jako je Koncepce výstavby Armády ČR.
Ponechme stranou, že nominant na ministra obrany Jaromír Zůna správně upozornil, že část států NATO má i vlastní obranné plánování a dokonce vyčleněné části sil, které si ponechává mimo alianční závazky. Česko nic takového nemá: prakticky celá AČR je určena k dispozici Alianci. Podobně to mají i jiné malé a středně velké státy, protože ty střední jako Česko jsou ve skutečnosti vojensky taky malé.
Teprve až bychom měli – alespoň na papíře – armádu o 150 tisících vojáků, mohli bychom si dovolit luxus oddělovat síly pro národní a alianční použití. V současné realitě je to utopie, a ani oprašování mobilizačních plánů nás k tomu nepřiblíží.
Nebýt závislý na ministerstvu
Co z toho vyplývá pro český obranný průmysl? Pokud to s obranou myslíme vážně, dává smysl budovat silné národní kapacity a podporovat vznik robustních hráčů, kteří kontrolují rozsáhlé části dodavatelského řetězce. Opravdovou odolnost trhu i státu přinášejí ti, kteří jsou úspěšní nejen doma, ale i v Evropě či globálně. Stát by měl svými zakázkami podporovat primárně tyto národní favority, a až potom menší hráče, kteří jsou závislí na domácích zakázkách.
To platí i pro relativní "detail", jako je muniční iniciativa: tu malé podniky jednoduše nezajistí, přesto významně přispěla k zastavení protivníka, který na nás – zatím verbálně – doráží nejvíc.
Skutečnou sílu státu budují ti, kdo jsou úspěšní v Evropě i ve světě, dokážou dodávat desítkám zákazníků a nejsou závislí na českém ministerstvu. Tyto "lean machines" tvoří technologickou páteř obranyschopnosti. Až s takovou základnou, která umí techniku vyrábět, modernizovat a udržovat, můžeme řešit další nepříjemnou otázku. Budeme mít vůbec dost lidí, kteří ji budou schopni a připraveni obsluhovat? Protože bez lidí je i nejlepší technika jen drahý šrot. Obranyschopnost není fráze – je to velmi konkrétní schopnost bránit stát. A při současném vývoji není vyloučeno, že ji budeme potřebovat dřív, než bychom si přáli.
Libor Stejskal, Lidové noviny