Íránská vzpoura se týká všech, i nás

Na ulicích íránských měst probíhá masová vzpoura proti teokratickému náboženskému režimu. Jejím důvodem je hlavně nespokojenost se zhoršující se ekonomickou situací v zemi i způsobem vládnutí jeho špiček.

Motorem protestů jsou především frustrovaní mladí lidé, což není překvapivé. Dají se přiřadit k podobným protestům "generace Z", která přišla na svět koncem devadesátých let, napříč planetou – viděli jsme je v uplynulých dvou letech v Indonésii, Bangladéši, Peru, Mexiku, Maroku, Nepálu, na Madagaskaru nebo Filipínách.

Íránská krize má ale zároveň výrazný mezinárodně-politický přesah. Nepokoje doma jen podtrhují pokles vlivu Íránu na Blízkém východě. Projekt regionální dominance budovaný v posledních dvou dekádách, který měl posílit íránskou hegemonii v regionu v podstatě selhal ve střetu s Izraelem i Saudskou Arábií s USA v zádech.

Izrael zasadil těžké údery íránským spojencům – libanonskému Hizballáhu i palestinskému Hamásu. Řada jejích předních činitelů byla zlikvidována, totéž se týká i "hlav" íránského vojenského velení. Padl i syrský diktátor Bašár Asad. A živé paměti je ještě dvanáctidenní červnový konflikt s Izraelem, do kterého se zapojily i USA, jenž zbrzdil íránský jaderný program. A protestující Íránci se teď možná mohou ptát, zda miliardy dolarů vynaložené na podporu proíránských sil nechybí doma.

Jaké bude vyústění rozsáhlých protestů je v této chvíli nejasné. Zajímavý pohled nabídl profesor studií Blízkého východu na Johns Hopkins University Vali Nasr. Podle něj je Islámská republika ve svěráku, stlačená vnější hrozbou ze strany USA a Izraele a vnitřní hrozbou masového povstání. Z této patové situace není snadné uniknout, úplný kolaps režimu není nutně bezprostřední, ale íránská revoluce se nyní blíží ke svému konci."

Ten by mohl ovlivnit globální ekonomiku i geopolitický vývoj. Na konci minulého týdne prudce vzrostla cena ropy Brent o více než pět procent a dosáhla hodnoty na 63 dolarů za barel. Je to reakce obchodníků na pravděpodobnost narušení dodávek z Íránu, který je čtvrtým největším producentem ze zemí OPEC.

A pokud by se v Teheránu dostal k moci jiný režim, i když ne nutně "prozápadní", mohlo by to oslabit jeho úzké vztahy s Ruskem a Čínou - obě země dnes deklarují se současným Íránem strategické partnerství. Rusko využívá íránské drony ve válce proti Ukrajině a Čína je významným importérem íránské ropy.

Možná, že především v této souvislosti se mluví o možnosti amerického vojenského zásahu na "podporu protestujících Íránců" – zmínil to americký prezident Donald Trump.

Nepotvrdil by ale vládní narativ o americko-izraelském spiknutí? Vojenský zásah zvenčí jen těžko odstraní vnitřní rozpory, naopak může vést k válečné eskalaci na Blízkém východě. Představa, že by se v Íránu opakoval syrský nebo libyjský scénář by měla být varující. Íránský vývoj je i tak nyní těžko předvídatelný.

Miloš Balabán, Právo