Konec alžbětinské éry

Před časem jsem měl to štěstí vidět v Národním divadle představení Audience u královny s vynikající Ivou Janžurovou jako britskou královnou Alžbětou II. Byla to strhující podívaná na roli panovnice, která se stala symbolem poválečné Británie na sedm desetiletí. Dialogy s některými z 15 premiérů a premiérek, které královna jmenovala ukazovaly složitosti vývoje mocnosti, která po II. světové válce ztratila svoje kolonie a velmocenský status a hledala svoje místo ve velmi komplikovaném světě.

Začínat s Winstonem Churchillem a končit s Liz Trussovou, kterou jmenovala premiérkou doslova na prahu své smrti je skutečně námět na politický román. Nemluvě o tom, kolik zažila a přežila amerických prezidentů, evropských a světových hlav států.

Její vládnutí začínalo v dobách, kdy se naplno rozjela studená válka a Británie byla ještě stále koloniální mocností. Když se královna dozvěděla v Keni o smrti svého otce Jiřího VI. vlastnila Británie více než 70 zámořských území. Dnes je to zlomek - třináct ve světě roztroušených malých ostrovů, z nichž největší jsou Falklandy v jižním Atlantiku, kde žijí 3 tisíce lidí.

Existuje sice britské společenství - Commonwealth, blok 56 nezávislých zemí, kterým kdysi vládla britská koruna - je to ovšem jen velmi volné uskupení s omezeným vlivem. Řada zemí Commonwealthu ani nesdílí britskou politiku ve světě.

A některé země usilují i o vymanění z formálního spojení s Británií a jejím panovníkem. Naposledy se to stalo v případě Barbadosu, který vyhlásil loni v listopadu republiku. Za sedmdesát let se mnohé změnilo i v Británii. Spojené království přeneslo část moci na Wales, Skotsko a Severní Irsko. Kartami silně zamíchal i brexit. Horečně se hledá místo pro novou "globální Británii" a zároveň sílí volání po nezávislosti Skotska. Královna tak byla svědkem dalšího poklesu britské moci a její následník, syn a nový král Karel III. bude možná panovníkem země prožívající vnitřní turbulence.

Británie zároveň zažívá dobu, kdy se i uvnitř ní účtuje s koloniální minulostí: vláda vyplácí odškodnění obětem koloniálních represí, prosazuje se odstraňování soch osobností, které budovali impérium i ohněm a mečem a revize školních osnov, jež ho oslavovaly. Alžběta II. to asi jistě sledovala se smíšenými pocity, nepochybně ale tušila, že zastaralá verze monarchie je již definitivně minulostí.

Americký prezident Joe Biden ve svém prohlášení popsal Alžbětu II. jako "státnici s nesrovnatelnou důstojností a stálostí", která "definovala éru" a dodal, že "její odkaz se bude rýsovat na stránkách britské historie a v příběhu našeho světa". Jistě, ale skon královny je zároveň i symbolem konce jedné éry globálního vývoje, ve které hrál Západ prim půl tisíciletí.

Otevírá se éra nová, kde už tomu tak nebude. Věřím, že královna si jistě přála, aby tato změna s přesunem globálního těžiště do Asie nebyla doprovázena globálním konfliktem.

Miloš Balabán, Právo