Macronovo varování. Zrada, nebo pragmatismus?

Francouzský prezident Emmanuel Macron pronesl cestou z návštěvy Číny několik provokativních myšlenek. Oprášil svou ideu o strategické autonomii Evropy především v kontextu zostřujícího se soupeření mezi USA a Čínou, kde je největší třecí plochou Tchaj-wan. Nechce, aby se Evropa nechala do něj zatáhnout.

"Otázka, kterou si musí Evropané položit a zodpovědět, zní: 'Je v našem zájmu akcelerovat krizi na Tchaj-wanu?' Ne. Nejhorší věcí je si myslet, že my Evropané se musíme stát následovníky a jednat na podnět americké agendy a čínské přehnané reakce", řekl Macron.

A ještě přilil oleje do ohně: "Paradoxem je, že věříme, že jsme jen nohsledy USA…Pokud se zvýší napětí mezi oběma supervelmocemi (USA a Čínou), nebudeme mít čas ani prostředky na naši vlastní strategickou autonomii a staneme se vazaly". Nezamlouvá se mu, že by se Evropa měla okolo Tchaj-wanu nějak angažovat, když ani není schopna vyřešit krizi na Ukrajině. Považuje to jen za cestu, jak zvyšovat napětí.

Nelíbí se mu ani zvyšování evropské závislosti na USA co se týče zbraní a energetiky. Kacířsky vyznívá jeho volání po tom, aby Evropa snížila závislost na "exteritorialitě dolaru", což je teď trend, který sleduje nejen Čína a Rusko, ale i další významní globální aktéři, jako Indie a Brazílie.

Macronova otevřenost se mnohým na Západě nelíbila. Padala i slova o zradě. Vadilo především jeho vidění americké politiky. Francie má ale kritický odstup v genech. Stačí vzpomenout na Charlese de Gaulla s jeho politikou "všech azimutů", která vedla k uznání ČLR v roce 1964, dávno před tím, než tak učinily USA.

Na druhé straně francouzský prezident mluví o evropské strategické autonomii několik let, nicméně ví, co jejímu dosažení brání. Sladit strategické zájmy 27 členských zemí EU a překonat rozdíly ve vnímání priorit a hrozeb mezi "starou" a "novou" Evropou preferující spojenectví s USA je nemožné.

Jeho vyjádření tak mohla být spíše varováním, že by se Evropa mohla časem ocitnout v roli nesvéprávného aktéra v globální politice. Odezírat Američanům ze rtů může být rizikem. Nezapomínejme na Afghánistán. Kdoví k čemu dojde na Ukrajině. Množí se vzkazy z Washingtonu, že by to neměla být americká starost.

Americká zahraniční politika se stává méně předvídatelná i kvůli rostoucím animozitám mezi demokraty a republikány. Dnes může platit něco jiného než zítra, což mohou potvrdit prezidentské volby.

Jediný konsensus americké politiky, že hlavním nepřítelem USA je Čína a že ten kdo nejde s námi jde proti nám, také nemusí být pro Evropu to pravé ořechové.

Odpoutávat se ekonomicky od Číny poté co se zhroutily, kvůli ruské válce na Ukrajině vztahy s Ruskem zavání evropskou ekonomickou sebevraždou. Ostatně Macron měl v Číně plné letadlo francouzských byznysmenů a Francie prodá Číně dalších 160 airbusů, které doplní více než dvoutisícovou flotilu už létajících.

Realismus a pragmatismus překonávající rizika konfliktů zradou nejsou. I když to tak mnozí vidí.

Miloš Balabán, Práva