Na vlastní pěst

Zvláštní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška nalil veřejnosti čistého vína a zchladil uklidňující prohlášení vlády z minulých měsíců, že "zdroje jsou". Zkapalněný plyn ze Spojených států nebo z Kataru nás až tak rychle nespasí.

Podle Bartušky se totiž nedá očekávat rychlé uzavření dlouhodobých smluv s těmito zeměmi, protože ty se dojednávají několik let. Teď jsme svědky paradoxu: hlavně u španělských břehů krouží desítky tankerů se zkapalněným plynem, které ho ale nemají kde vyložit. Terminálů na vykládku je málo, jejich kapacita je omezená. A pokud se situace nevyřeší, tankery začnou hledat přístavy k vyložení mimo Evropu. Cena LNG mezitím letí vzhůru.

Zároveň přicházejí varovné signály z USA. Podle listu Wall Street Journal skupina výrobců LNG už minulý rok naléhala na americké ministerstvo energetiky, aby se zasadilo o snížení vývozu plynu a upřednostnilo plnění domácích zásobníků. Ministryně energetiky Jennifer Granholmová už poslala dopis rafineriím, aby tak učinily. Autor článku ho zakončil prozaickou větou, že "i v tom nejpevnějším přátelství může dojít k ochlazení, když teploměr klesne dolů".

V EU slyšíme hodně slov o plynové solidaritě, ve skutečnosti do sebe naráží rozdílné ekonomické zájmy členských zemí. Francie, Španělsko a Itálie protlačují cenové stropy na plyn, některé to nechtějí. Evropská komise se až zoufale snaží najít kompromis. Společné nákupy plynu se odsunuly na příští rok, panuje ovšem skepse, zda k tomu dojde.

Německu už došla trpělivost a rozhodlo se jednat na vlastní pěst. Zastropovalo ceny plynu pro domácnosti a firmy do března příštího roku za 200 miliard eur (5 bilionů Kč). Dotovaný německý průmysl bude mít proti zbytku Evropy konkurenční výhodu.

Ministr hospodářství Habeck rozhodnutí hájil slovy, že pomoc německému průmyslu bude znamenat i to, že se udrží firmy v ostatních zemích EU. Hezky se to poslouchá, ale stačí jedno srovnání: podle ekonoma společnosti Natland Petra Bartoně utratí německá vláda na podporu 8,4 procenta HDP, což je o sedmkrát více než v případě Česka (1,2 procenta). Řada českých firem je přitom přímými konkurenty těch německých.

Neoddávejme se iluzím. Je třeba se spoléhat na vlastní strategická rozhodnutí. Od ministra Síkely jsme místo návodů velkým firmám, jak ožulit pravidla, měli už dávno slyšet, jak vláda pomůže s vysokými cenami energií velkým podnikům, které jsou páteří naší ekonomiky.

Viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar Právu řekl, že ani středeční opožděné rozhodnutí vlády rozšířit podporu firmám stačit nebude. Týdeník The Economist uvedl, že Česko patří ke státům, které jsou nejvíce ohroženy dočasným odstavením energeticky náročných průmyslových odvětví, zejména chemických závodů a těžkého průmyslu. Deindustrializace Česka jako nejprůmyslovějšího státu Evropy je reálnou hrozbou.

Miloš Balabán, Právo