NATO zase čekají složitější časy

Před čtvrtstoletím Česko vstoupilo do NATO. Stalo se tak jen deset let po pádu komunistického režimu, cesta do něj ale nebyla přímočará. Na počátku 90. let nadhodil Václav Havel po faktickém konci Varšavské smlouvy ideu rozpuštění NATO, jenže ta byla v "unipolárním momentu", kdy se USA staly jediným globálním hegemonem mimo realitu. Začaly se objevovat i nové hrozby: Irák už v srpnu 1990 přepadl Kuvajt, rozhořela se jugoslávská válka.

Být v "bezpečnostním vakuu" nešlo a začalo se uvažovat o vstupu do NATO. O něm musely rozhodnout USA. Úplná jednota k rozšíření NATO zde nepanovala, přesto nakonec rozhodl geopolitický zájem a prezident Clinton cestu do aliance otevřel programem Partnerství pro mír. K rozšíření došlo v několika etapách, Česko, Polsko a Maďarsko byly v té první, další uchazeči měli proces přijímání složitější.

Pro vstup bylo třeba doma zajistit kompatibilitu armády a státní administrativy s aliančními standardy. Pomáhala nám aktivní účast v řadě mírových operací OSN. Přijetí se zvládlo i přes politické turbulence na české politické scéně v letech 1997-1998.

Za 25 let v NATO se armáda mnohému naučila, spojenci oceňují náš přístup k plnění řady aliančních misí a úkolů. V afghánské misi obstála díky řadovým vojákům a jednotkám na nejnižších taktických stupních. Iluzí ale byla představa, že armáda bude mít expediční charakter a že nebude nutné věnovat pozornost výstavbě vševojskové armády a obraně teritoria. "Afghanizace" podvázala rozvoj jejích schopností. Že to byl strategický omyl, který postihl většinu spojenců, ukázala ruská válka proti Ukrajině.

Ta je dnes pro alianci největší výzvou. Kyjevu je poskytována rozsáhlá vojenská pomoc i z Česka, konflikt ale zároveň ukazuje limity vojenských kapacit aliance. Svědčí o tom omezené schopnosti vyrábět dostatek munice.

Vedení našeho resortu obrany hovoří o potřebě připravenosti na válečný konflikt. Ale jak upozornil prezident Petr Pavel závazky vůči alianci v oblasti kolektivní obrany plníme jen z poloviny. Akviziční proces je i přes garanci dvou procent HDP neefektivní, není ustavena těžká brigáda, otazníky se vznáší nad personální politikou armády a mobilizačním potenciálem země. Drhne využívání českého obranného průmyslu, upřednostňování zahraničních výrobců u některých nákupů před domácími nemá logiku.

Zaráží dění v USA. I Česko musí registrovat signály od Donalda Trumpa, že za jeho možného prezidenství může dojít k přehodnocení amerických aliančních závazků. Strategická autonomie Evropy je přitom zatím jen heslem, nikoliv realitou.

Na prahu dalších let v NATO, které má dnes už 32 členů, nás tak mohou čekat i složitější časy.

Miloš Balabán, Právo