Není to pouze osobní spor na obraně
Válka za humny, přezbrojování armády a potřeba rychle měnit přístupy k zajištění obrany státu vyžadují, aby na kapitánském můstku resortu obrany, který má příští rok dostat 150 miliard korun, panoval mezi ministryní obrany a náčelníkem Generálního štábu soulad. U nás to neplatí.
V minulých dnech jsme se dozvěděli o neshodách mezi Janou Černochovou a Karlem Řehkou. Jsou tak velké, že Řehka chtěl u premiéra Fialy rezignovat. Ten mu to vymluvil.
O sporech se v bezpečnostní komunitě mluví už delší dobu. Ministryně měla nejvyššímu vojákovi zasahovat do personálních rozhodnutí, povyšování i vysílání na zahraniční cesty. Černochová řekla, že spory jsou přefouknuté. Nevypadá to tak, když je musí hasit i premiér, který si ve čtvrtek povolal oba aktéry na "usmiřovací" schůzku. Výstup z ní byl ovšem spíš rozpačitě diplomatický: hovoří o potřebě zlepšit spolupráci mezi civilní a vojenskou částí resortu a že nejvyšším společným zájmem je silná a moderní armáda.
V den, kdy premiér prohlašoval, že "žádný spor není" potvrdil nesváry mezi nejvyššími aktéry a dalšími funkcionáři vrchní velitel, prezident Petr Pavel, někdejší náčelník generálního štábu, který se podle svých slov chystá intervenovat, aby se situace uklidnila.
V historii české armády se ještě nestalo, aby náčelník štábu veřejně ventiloval nespokojenost s ministrem a přikročil k hrozbě rezignací. V minulosti to přitom Řehkovi předchůdci také neměli lehké. Soužití vrcholové politiky a direktivně řízené armády nikdy nebylo bez problémů. Jaké situace asi musel zažívat jeden náčelník štábu, když se v průběhu pěti let vystřídalo pět ministrů obrany?
Aktuální případ začal už před rokem chybnou personální politikou ministryně. Ta si
Řehku prosadila do funkce zcela v rozporu s armádním kariérním řádem. Nebylo rozhodnutí vzít si nového náčelníka z civilu s nejnižší generálskou hodností motivováno tím, že bude více "tvárný" s vděčností za kariérní vzestup? V tom se tedy spletla.
Na druhou stranu je zjevné, že Řehku limituje fakt, že nemůže mít detailnější vhled do složité problematiky resortu. V momentu, kdy musí řešit složité koncepční úkoly dalšího směřování armády je to handicap. A vedle toho mu hází ministryně klacky pod nohy svým mikromanagementem.
Nekoncepční personální změny, takříkajíc na sílu, jsou za současné ministryně pravidlem. Kdo se znelíbil musí odejít. "Personální vítr" má asi nahrazovat absenci koncepčního řízení. Že to nepřispívá k dělné atmosféře na obraně není pochyb.
A aby toho nebylo málo vyhrocenější vztahy má ministryně i s obranným průmyslem. Úzkou kooperaci s ním ale armáda potřebuje v okamžiku, kdy bude třeba efektivně čerpat navýšený vojenský rozpočet na úrovni dvou procent HDP.
Obrana musí zvláště pečlivě hlídat, aby byla zajištěna v praxi částečná návratnost z velkých zbrojních zakázek českému průmyslu. To se nyní dotýká pořízení 246 bojových vozidel pěchoty od švédského výrobce BAE Systems za 60 miliard korun, kde se na 40 procentech zakázky mají podílet tuzemští zbrojaři. Výnos z vydělaných miliard se státu bude v rozpočtové krizi hodit.
"Na sílu" se určitě nemůže rozhodovat o budoucnosti stíhacího letectva. Můžeme si v současné složité ekonomické situaci dovolit vydat minimálně 150 miliard korun za americké stíhačky F-35, když máme a můžeme mít podstatně levnější a spolehlivé švédské gripeny, byť i ony by si vyžádaly miliardové investice na modernizaci?
Takže jde ještě o víc než o jeden osobní spor, Premiér musí mít na paměti, že kvalita řízení resortu obrany se dotýká peněženky každého občana země. Jedna schůzka u premiéra, a obávám se, že ani na Hradě, stačit nebude.
Miloš Balabán, Právo