Olympijské trable

Dnes začínají zimní olympijské hry v Pekingu. Je to premiéra: poprvé jí hostí město ve kterém byla letní olympiáda před čtrnácti lety. Čína se na ní nepochybně připravila dobře. Nicméně její průběh bude poznamenán celosvětovou pandemií covidu. Takže druhé "pandemické hry" budou stejně jako ty tokijské bez diváků.

Čína razí strategii nulové tolerance proti covidu a to se odrazí i na olympiádě. Dodržování přísných protiepidemických opatření s sebou přinese permanentní testování sportovců, funkcionářů i pořadatelů a život v oddělených "bublinách". Olympijská myšlenka střetávání sportovců z celého světa, což pomáhá světovému porozumění, musí tentokrát ustoupit pandemii. Snad je to v historii olympiád naposledy.

Olympiáda je ale zároveň vedle sportu i velké politikum. Není to poprvé. Čína je pod západním drobnohledem jako velmoc na vzestupu, která silně ovlivňuje globální vývoj a je hlavním vyzyvatelem dosavadního globálního hegemona - Spojených států. Zesílila kritika některých aspektů čínské vnitřní politiky, především v oblasti lidských práv. Zazněly i výzvy k bojkotu olympiády. Na rozdíl od minulosti ale jen diplomatického, protože úplný bojkot je na rozdíl od dob studené války už neprůchodný. Moskva 1980 nebo Los Angeles 1984 se nezopakují.

Jenže i snahy o diplomatický bojkot, kde tón udávají USA, ukazují nakolik se svět změnil. Pokus o dosažení jednoty v této otázce selhal. Čína je už příliš vlivný a velký hráč a řada zemí ve vztahu k ní sleduje v prvé řadě své politické, a hlavně ekonomické zájmy.

Olympiáda rozdělila i Evropu. Některé země jako Litva, Estonsko a Nizozemsko zvolily tvrdší pozici a nikoho z politiků na olympiádu nevyšlou. Na druhém pólu jsou Maďarsko, Polsko a Lucembursko, které budou zastoupeny hlavami států. Zvláště účast polského prezidenta Dudy svědčí o mimořádném polském pragmatismu. Německo s Francií manévrují, jak to jde. Francie zvolila taktiku chytré horákyně. Ministryně sportu Maracineanuová do Pekingu pojede, ovšem nezúčastní se zahajovacího ceremoniálu...

Ozvaly se hlasy, že přidělení olympiády Pekingu bylo politickou chybou. Jenže pořádání tak velkého sportovního podniku je dnes hodně drahá záležitost, a ne každý stát, byť i rozvinutý, si ho může dovolit. Příznačné je, že protikandidátem Pekingu byla dřívější metropole Kazachstánu Almaty, která prohrála na zasedání MOV jen o čtyři hlasy.

Teď nás ale snad čekají hlavně sportovní dramata, která mohou i trochu zastínit nynější napjatou situaci mezi klíčovými globálními mocnostmi, už trochu připomínající studenou válku. A nějaký úspěch českých sportovců také nemusí být k zahození v nepříliš optimistické náladě u nás způsobené pandemií, energetickou a ekonomickou krizí. I když by to jistě bylo jen chvilkové šidítko. 

Miloš Balabán, Právo