Plynová klimatická past

Evropská unie není spokojena s výsledky klimatické konference v Egyptě. Zklamání vyvolalo závěrečné prohlášení, které se nezmiňuje o konci ropy ani zemního plynu.

Evropa se od něj chce odklánět, protože ho považuje jako přechodné řešení na cestě za bezemisními zdroji energie. To je ovšem zatím velmi vzdálený cíl.

Zemní plyn budeme potřebovat ještě hodně let, abychom udrželi ekonomiku a společnost v Evropě v chodu. Vždyť celá EU dnes potřebuje denně asi jednu miliardu metrů krychlových plynu.

A je třeba si nalít čistého vína: energetický manévr spočívající v odklonu od dodávek ruského plynu znamená větší zatížení životního prostředí v globálním měřítku. Evropa totiž spoléhá na zkapalněný plyn, který se ale musí do Evropy dopravovat obrovskými tankery na velkou vzdálenost. Nyní hlavně přes Atlantik ze Spojených států. Že jejich provoz významně zatíží životní prostředí je nepochybné. Mluvíme přitom o desítkách tankerů, které budou denně přistávat u evropských břehů.

Jedná se o celosvětový problém. Koncem druhé dekády století čítala lodní flotila pro transport LNG 481 lodí, které křižují svět. A teď si vezměme, že v pondělí, pouhý den po skončení klimatické konference, byla mezi Čínou a Katarem podepsána dohoda o dodávkách LNG do Číny na 27 let.

Dlužno dodat, že velké dodávky zemního plynu teď tankery míří i do Indie, Pákistánu a Jižní Koreje. Evropa se sice brání dlouhodobým kontraktům s Katarem, jenže její ekonomické potřeby ji k tomu možná časem donutí, i když dnes dováží z Kataru pouhých 60 tisíc krychlových metrů plynu denně. O dodávkách jedná řada evropských zemí včetně Česka.

Nacházíme se tak v další klimatické pasti. Víme, že vytvoření ekonomiky založené na fosilních palivech zabralo několik desítek let. A vybudovat bezuhlíkovou ekonomiku se určitě nepodaří tak rychle, jak si představují bruselští plánovači.

Jediné, co by mohlo teď pomoci klimatu, je plná souhra největších mocností v úsilí o jeho ochranu. Jenže tomu brání vzájemné soupeření. Ostatně válka na Ukrajině je i velkou ranou životnímu prostředí v globálním měřítku. Perspektivy tak radostné příliš nejsou. 

Miloš Balabán, Právo