Tikající bomby

Svět se v současnosti střetává s takovou kumulací krizí, která zde nebyla několik desítek let. Jejich výčet není krátký: válka na Ukrajině, potravinová a energetická krize, akutní hrozba recese v hlavních západních ekonomikách, nazrávající dluhová krize, stále ještě plně neustupující pandemie covid-19 a v neposlední řadě i dopady negativních klimatických změn s nimiž je už řada zemí a regionů stále častěji přímo konfrontována.

Generální tajemník OSN António Guterres varoval, že díky kumulaci krizí může být 1,7 miliardy lidí, tj. pětina planety, ohroženo chudobou a hladem. Podle Světového potravinového programu trpí více než 800 milionů lidí chronickou podvýživou, přes 300 milionů pak přímo existenčně hrozí hlad.

Nevyhýbá se to ani USA. Podle agentury Bloomberg stále stoupá počet Američanů, které od živoření zachraňují charitativní potravinové banky. V minulém roce se ně spoléhalo 53 milionů lidí.

Že situaci zhoršila válka na Ukrajině není pochyb, když právě Ukrajina je jedním z hlavních světových exportérů obilí. Její výpadek z globálního obilního trhu, který je jedním z dopadů ruská invaze je obzvláště rizikový v situaci, kdy již více než dvacet zemí zavedlo restrikce na export potravin.

Rostou i ceny umělých hnojiv, které jsou životně důležité pro zajištění úrody obilí ve třetím světě a jichž je Rusko významným exportérem. Istanbulská dohoda mezi Ukrajinou a Ruskem o vývozu obilí tak má značný význam.

Světový potravinový program pomáhající nejohroženějším zemím je ale letos v deficitu 10 miliard dolarů. Nemalá je i celková zdravotní a finanční zranitelnost chudých zemí. Proti covidu zde bylo plně očkováno pouze přes 16 procent obyvatel. 53 zemí je v situaci již neudržitelného vnějšího dluhu nebo rizika, že se tak brzy stane.

Lze si položit otázku nakolik bude rozvinutý svět ochoten dostatečně pomáhat těmto zemím, když bude sám konfrontován s vážnými krizovými dopady. Válka, sankce a protisankce i prohloubení tenzí mezi hlavními světovými mocnostmi odvrací pozornost od řešení tikajících sociálních, ekonomických i bezpečnostních bomb, jejichž výbuch by mohl časem zastínit i rozsah a dopady stávající války na Ukrajině.

Varující je, že zároveň dochází i k ochromování globálního politického dialogu, což se projevuje i v neakceschopnosti OSN. Je ovšem zjevně neudržitelné, že v měnících se reáliích globální moci a vlivu v ní dominuje současných pět stálých členů Rady bezpečnosti, což je dědictvím II. světové války a že v ní nejsou zastoupeny velké a stále vlivnější nové mocnosti jako třeba Indie a Brazílie.

Mocenský deficit může částečně suplovat uskupení nejsilnějších světových ekonomik G-20. Možná, že opět přichází jeho zásadní chvíle tak jako před čtrnácti lety, kdy pomáhalo odvracet dopady finanční a ekonomické krize. Nadějným signálem je, že více než čtvrtmiliardová Indonésie jako letos předsedající země dvacítky nehodlá nikoho z dialogu vylučovat nebo ho omezovat i kvůli válce na Ukrajině. Situace je totiž už pro svět zjevně příliš vážná.

Miloš Balabán, Právo