Trumpova éra prověří evropskou obranu i evropské zbrojaře. Co by EU pomohlo?
Válka na Ukrajině přinesla zvýšení vojenských výdajů napříč Evropou a tím i nárůst výroby evropského obranného průmyslu. Podle údajů Evropské obchodní asociace se minulý rok zvýšila téměř o sedmnáct procent, přičemž dosáhla úrovně 160 miliard euro. Zbrojní export, přičemž cílovou destinací je hlavně Ukrajina, se zvýšil o 12,6 procenta, Jeho objem je nyní 57,4 miliardy euro. Zbrojní výroba zároveň představuje jeden z nejvýznamnějších evropských průmyslových segmentů. Svědčí o tom fakt, že je v něm nyní zaměstnáno 581 tisíc lidí, přičemž velmi rychle přibývají i nová pracovní místa.
I přes tyto pozitivní růstové trendy ale konstatuje prohlášení Evropské asociace aerokosmického a obranného průmyslu, že právě obranný průmysl "zažívá kritický moment pod tlakem vážných výzev." Stále se totiž projevují dopady "mírové dividendy", kdy státy po konci studené války snižovaly své vojenské rozpočty, což se samozřejmě negativně projevilo i na výkonnosti obranného průmyslu. Negativní roli sehrála i dlouholetá "afghanizace" armád s orientací pouze na expediční vojenské síly, což přineslo zanedbávání sil konvenčních.
Proto Asociace lapidárně konstatuje, že "desítky let podinvestování a nákupu výrobků od mimoevropských dodavatelů vedly k prudkému poklesu evropských výrobních kapacit a tento strategický nedostatek se naplno projevil během ruské invaze na Ukrajinu."
Evropa je ovšem teď konfrontována s další vážnou výzvou: po opětovném nástupu Donalda Trumpa do funkce amerického prezidenta se Evropa s velkou pravděpodobností bude muset mnohem více starat o svoji bezpečnost a obranu sama, bez silného amerického patronátu. Spojené státy se budou více orientovat na asijsko-pacifický region, kde se nyní rozhoduje o budoucím světovém směřování. A Trump dal už několikrát najevo, že i Severoatlantická aliance není nic jiného než rámec, ve kterém se bezpečnost a obrana poskytuje jako služba. Tento "transakční přístup" musí brát evropští lídři velmi vážně, protože se dá očekávat, že rozhodně neskončí poté co Trump za čtyři roky odejde z Bílého domu.
Spoléhání se na vlastní síly ale rozhodně nebude zadarmo. Mluví se o potřebě zvyšování vojenských rozpočtů i přes hranici dvou procent HDP. A předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová letos v červnu odhadla, že obrana EU bude v příští dekádě potřebovat 500 miliard eur. Samozřejmě je otázkou, zda se takové finanční zdroje podaří alokovat ve světle dalších velkých výdajů, třeba na realizaci zeleného údělu nebo potenciální rekonstrukci Ukrajiny. Že to ale bude muset být mnohem více než jsou současně vyčleněné prostředky, například v Evropském obranném fondu, je nabíledni.
Pro Unii i s nově ustaveným evropským komisařem pro obranu a vesmír je ale zároveň důležité, aby evropský obranný průmysl na rozdíl od Spojených států nesvazovaly překážky v podobě různých regulací (ano, i těch "zelených"). Francouzský admirál Pierre Vandler stojící v čele Velitelství spojeneckých sil NATO pro transformaci v rozhovoru pro list Politico uvedl, že "Evropa nemůže vyhrát budoucí bitvu ve zbrojení s pravidly, která si dnes sama stanovila". Hlavní překážkou, které evropští zbrojaři čelí je podle admirála přehnaná sešněrovanost předpisy.
A existuje i další nemalý problém: roztříštěnost celého evropského obranného trhu. To brání i vytvoření nákladově efektivní strategie přezbrojení v celoevropském rámci. Je jasné, že integrovanější trh s obrannými produkty by vedl k větším úsporám z rozsahu, což by mohlo vést i k nižším cenám a větší připravenosti na obranu.
Bývalý šéf Evropské centrální banky a italský premiér Mario Draghi ve své zprávě o budoucnosti evropské konkurenceschopnosti také doporučuje, aby členské země Unie při nákupu zbraní upřednostňovaly vlastní zbrojní průmysl bloku a překonávání roztříštěnosti obranného trhu na kontinentu. Tím se podle Draghiho posílí rozsah zbrojních firem, což zajistí konsolidaci průmyslové základny obrany. Jednoduše řečeno větší firmy mohou efektivněji zajistit výrobu a servis širšího spektra zbraní a zbraňových systémů a také kapacity pro jejich vývoj. Důležité je i pokrytí muniční výroby.
"Rozkročenost" takových firem jako je třeba tuzemský holding Czechoslovak Group, který disponuje širokým portfoliem firem v Česku, v členských zemích Evropské unie i mimo ni, pak též omezuje rizika vyplývající ze závislosti na dodavatelských řetězcích. I poslední zbrojní akvizice Czechoslovak Group ve Spojených státech – koupě divize sportovního vybavení a zbraní Kinetic Group od firmy Vista Outdoor - fakticky přispívá k udržování transatlantického partnerství i v Trumpově éře.
Miloš Balabán, Právo