Turecká reálpolitika v praxi

Rusko ukončilo obilnou dohodu umožňující export ukrajinského obilí ze tří černomořských přístavů, jejímiž signatáři byly též Ukrajina, Turecko a OSN. Za rok platnosti dohody Ukrajina nehledě na probíhající válku s Ruskem exportovala 33 milionů tun agrárních produktů.

Rusko od dohody odstoupilo, protože nebyly podle něj naplněny některé dohody změkčující protiruské sankce: usnadnění exportu ruských hnojiv a potravin, obnovení dodávek zemědělské techniky a náhradních dílů a připojení Ruské zemědělské banky k bankovnímu systému SWIFT.

Ruské rozhodnutí může mít negativní dopady na zásobování obilím řady zemí rozvojového světa, které čelí nedostatku potravin. Diplomatické jednání o pokračování dohody je tudíž prioritou. Zásadní roli v něm nepochybně má Turecko a osobně jeho prezident. Ruské zdroje uvádějí, že prodloužení je možné, pokud se Erdogan s Putinem přímo dohodnou. Jednání se přitom může týkat i dalších otázek, např. koordinace turecké a ruské politiky v Sýrii.

"Obilný příběh" jen podtrhuje význam Turecka v současné turbulentní situaci kolem ruské války s níž je spojeno i rozšiřování NATO.

Potvrdilo se to na vilniuském summitu NATO minulý týden, kdy Erdogan otevřel Švédsku cestu do NATO. Američané se kvůli tomu museli zavázat k dodávkám letounů F-16. Pokud by snad z nějakých důvodů 40 letounů do Turecka brzy nedorazilo, tamní parlament nemusí v říjnu vstup Švédska do NATO schválit.

A Turecko dále hraje svůj diplomatický part mezi Washingtonem, Evropou a Moskvou ohledně války na Ukrajině. Erdogan vyslal pozitivní signál Západu tím, že součástí návštěvy prezidenta Zelenského bylo propuštění bojovníků praporu Azov, kteří se podíleli na obraně Azovstalu v Mariupolu. A to i přesto, že měli zůstat podle dohody s Rusy do konce války v Turecku.

Nepochybně se jednalo o špílec Moskvě, na němž se podílelo i Česko přepravou bojovníků v našem vládním letadle.

Nicméně Erdogan zopakoval, že Turecko může být prostředníkem v rozhovorech mezi Moskvou a Kyjevem o ukončení konfliktu. Faktem je, že mu naslouchají obě strany.

Turecko ovšem dosud nepřišlo s nějakou ucelenou mírovou iniciativou. Možná si klade otázku, zda by nebylo pro něj, jako černomořskou mocnost, výhodné oslabení jak Ruska, tak Ukrajiny. Proto Turecku vyhovuje pozice aktéra, jež se nabízí jako nepostradatelný prostředník pro vyhrocené situace.

A balancování mezi Západem a Ruskem mu umožňuje získávat ústupky od obou stran užitečné pro jeho politiku.

Miloš Balabán, Právo