Velmocenský trojúhelník

Právě před padesáti lety navštívil tehdejší americký prezident Richard Nixon Čínu. Za studené války to byl husarský kousek jeho zahraničněpolitického poradce Henryho Kissingera. Sovětský svaz musel přijmout fakt, že se z Číny, jeho tehdejšího nepřítele, stává potenciální americký partner. Omezilo to manévrovací možnosti Sovětů v globální politice.

Čas oponou trhnul. Po půlstoletí svět vypadá jinak. SSSR už třicet let neexistuje a na jeho místě je dnes Rusko. Nicméně nehodlá odcházet na smetiště dějin. Z Číny, která za návštěvy Nixona byla velkou, jenže chudou zemí se stala světová mocnost číslo 2 šlapající na paty Spojeným státům. Ty ještě zůstávají globálním hegemonem, ale kapitál amerického unipolárního momentu je pryč. Zasadila mu ránu finanční a ekonomická krize na sklonku první dekády století, Irák a Afghánistán.

Jedna věc zůstává: tento trojúhelník nejvíce ovlivňuje světovou politiku. Vztahy mezi třemi mocnostmi se promítají do řady událostí i krizí. Akorát se role dnes obrátily.

Americký tlak na Čínu v poslední dekádě, a zvláště za prezidentství Donalda Trumpa a konflikt mezi USA, EU a Ruskem kvůli Ukrajině vedl k utužení čínsko-ruského strategického tandemu. Potvrzuje to společné mezinárodněpolitické prohlášení podepsané minulý pátek prezidenty Číny a Ruska Vladimírem Putinem a Si Ťin-pchingem. Obě země se staví proti dalšímu rozšiřování NATO, vytváření uzavřených bloků a soupeřících táborů v asijsko-pacifickém regionu a potvrzují "tvrdou vzájemnou podporu v otázkách ochrany svých klíčových zájmů, státní suverenity a územní celistvosti".

Je to jasný vzkaz do Washingtonu: buď se domluvíme na konturách nového mezinárodního řádu nebo o uznání práva velkých hráčů obhajovat své národní zájmy i pomocí sfér vlivu. Američanům to musí dělat těžkou hlavu, protože už mají omezenější zdroje k tomu, aby zvládali roli globálního hegemona, který bude schopen paralelně řešit několik klíčových výzev najednou.

Jak trefně napsal profesor Hal Brands ve Foreign Affairs americká obranná strategie se stále více zaměřuje na indicko-pacifický region, ale zahraniční politika zůstává tvrdošíjně globální, což je zdroj potíží. Navíc nelze pominout až neřešitelná dilemata. Jeden příklad za všechny: Čína je sice považována za hlavního protivníka USA, americkým penzijním fondům to ale nebrání v Číně masivně investovat. A jejich výnos závisí na čínské ekonomické prosperitě. Stejně jako na ni závisí i německá ekonomika.

Západ se tak jen těžko může stát uzavřenou západní pevností v multipolárním světě. Že to není pravé ořechové zvláště pro Evropu je nabíledni. Lavírování Německa v ukrajinské krizi to ukazuje. Pro USA je dohoda o nových pravidlech globální hry s Čínou a Ruskem zatím zcela nepřijatelná. Jenže alternativou nedohody může být i otevřený konflikt. Výsledek ukrajinské krize jako epizody v globálním soupeření může napovědět, po jaké cestě se hráči strategického trojúhelníku nakonec mohou vydat.

Miloš Balabán, Právo