Ankara zažila drama v Trumpově režii

Ankarskému summitu NATO dominoval svými výroky zaměřenými na fungování Aliance a spojenecké závazky americký prezident Donald Trump. Jeho vyjádření, že by na něj nepřijel, pokud by ho o to nepořádal jeho přítel, turecký prezident Recep Tayip Erdogan, nevěstilo nic dobrého.

A pak už se valilo jedno výhrůžné sdělení za druhým: Grónsko by se mělo dostat pod americkou kontrolu, spojenci selhali s podporou americké operace proti Íránu, na prvním místě to bylo Španělsko, se kterým je třeba přerušit obchod, může dojít ke stažení amerických vojsk z Evropy.

Šéf Bílého domu sice prohlásil, že je z "NATO zklamán" ovšem ukázal, i svoji Janusovskou tvář: podle agentury AFP prohlásil, že USA chtějí v alianci zůstat, nerozporoval závazek ke kolektivní obraně podle článku 5 Severoatlantické smlouvy a podpořil poskytnutí vojenské podpory Ukrajině ve výši 70 miliard eur pro letošní rok.

Zároveň projevuje i ambici vrátit se jako hybatel mírových jednání, které by měly vést k ukončení války na Ukrajině. Naznačuje to jeho setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským i následný telefonát s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Není jasné, do jaké míry v tom počítá s Evropou.

Vše ale může narušit obnovení válečného konfliktu mezi USA a Íránem. Po sérii íránských útoků Trump ohlásil v Ankaře konec příměří a vyjednávání s Íránci. Další válečná eskalace může Evropanům i Ukrajincům řádně zamotat hlavu.

I přes potvrzení základního politického konsensu v NATO mezi spojenci je na místě se znovu zamyslet nad jeho aktuální kondicí. Po pouhých pěti letech od afghánského debaklu, kdy poté alianci paradoxně oživil Putin válkou proti Ukrajině, jí teď Trump hlavně politicky torpéduje.

Evropané nemohou podceňovat signály z Washingtonu o nechuti více se angažovat v obraně starého kontinentu a úvahy, že mu může být poskytována jen jakási nepřímá podpora.

Před Evropou stojí urgentní úkol vybudovat reálnou strategickou autonomii, v jejímž rámci budou všechny evropské státy sdílet politickou a vojenskou odpovědnost za kolektivní obranu. Politická prohlášení už nestačí, je třeba skutečně spolupracovat, což si vyžádá překonání stále existující vzájemné politické nedůvěry i průmyslového protekcionismu ve výrobě zbraní.

A zřejmě je třeba znovu promýšlet vztahy s hostitelem letošního summitu -Tureckem, které má druhou nejsilnější armádu NATO, kontroluje přístup mezi Středozemním a Černým mořem a je schopno zprostředkovat jednání mezi Ruskem a Ukrajinou.

Jsme možná na prahu tektonických změn v transatlantických vztazích, což je třeba detailně sledovat a analyzovat i v Česku. "Paralelní" delegace v Ankaře ale ukazují, že to může být problém. Ke škodě české zahraniční a bezpečnostní politiky. 

Miloš Balabán, Právo