Blízkovýchodní domino

Poněkud ve stínu ruské války na Ukrajině se ocitají tektonické změny na Blízkém východě spojené s vývojem okolo Sýrie. Občanskou válku trvající v této zemi už 12 let jsme díky syrským uprchlíkům pociťovali i u nás. Před válečnou devastací a v obavě o život jich utíkali miliony. Teď svitla naděje, že tomu může být časem jinak.

Důvod? Normalizace vztahů arabských zemí s Damaškem a režimem prezidenta Bašára Asada, což otvírá cestu k ukončení občanské války. Jejich potvrzením je návrat Sýrie do Ligy arabských států, ke kterému došlo 7. května na jejím summitu v Káhiře. Příčin je několik.

Válka v Sýrii trvala příliš dlouho a nepřinášela žádoucí výsledek, kterým bylo Asadovo svržení, k čemuž se hodily i radikální islamistická uskupení. Jenže obrovský počet Syřanů prchajících před válkou zahltil nejen Turecko (3,6 milionu) ale i sousední arabské země – Jordánsko (650 tisíc) a Libanon (1,5 milionu), což rozkolísává jejich vnitřní politiku. Zvlášť patrné je to v Libanonu, který je nyní fakticky též nefunkčním státem. Zvyšuje se tím riziko konfrontace se sousedním Izraelem.

Nestabilní Sýrie také začala komplikovat úsilí některých klíčových regionálních hráčů – Saudské Arábie, Emirátů a Egypta vytvářet nový regionální řád, který reflektuje postupné stahování Američanů z regionu. USA a EU, jež jsou pohlcené válkou na Ukrajině musely na Blízkém východě pouze přihlížet diplomatické ofenzívě Číny a Ruska. Peking se nedávno stal prostředníkem normalizace vztahů mezi Saudskou Arábií a Íránem a podobnou roli sehrála Moskva jako prostředník mezi Saudskou Arábií a Sýrií.

Do hry vstupuje i Turecko pro kterého stabilnější Sýrie představuje "nárazníkový stát" proti kurdskému separatismu. Irán přitom zůstává syrským spojencem, který mu může poskytovat tranzitní "okno" ke Středozemnímu moři. Zároveň ale ekonomická pomoc Damašku, hlavně ze strany bohatých monarchií, by mohla zmenšit íránský vliv na jeho politiku.

Zklidnění v regionu zřejmě otevírá cestu k řešení řady dalších konfliktů, kde na sebe narážejí protichůdné zájmy arabských států – hlavně v Jemenu a možná i v Libyi. Konflikty jsou už příliš vojensky vyčerpávající a ekonomicky zatěžující. Stabilnější a neizolovaná Sýrie by mohla přestat být i teritoriem pro pašování zbraní, drog a proliferaci islámského extremismu.

Teď je ale míč i na straně Evropy a USA, protože zatím zůstávají v platnosti ekonomické sankce proti Sýrii, což obnovu země komplikuje. Nicméně je především v evropském zájmu, aby se jeden zhroucený stát, který představuje i kvůli migraci bezpečnostní hrozbu pro Evropu, proměnil ve stát stabilnější.

I když je asi pro EU těžko stravitelné, že se režim nemění a pozitivnější vývoj nebyl v její režii.

Miloš Balabán, Právo