Další nepopulární „věčná válka“ by Trumpovi zkomplikovala výkon prezidentského postu
Příští měsíc uplyne pět let od chvíle, kdy se po dvaceti letech rychlou evakuací amerických jednotek a spojenců v NATO uzavřela dvacetiletá "věčná válka" v Afghánistánu. Tálibán znovu ovládl zemi, která se měla stát více demokratickou a prozápadní. Byla to ovšem jen iluze, na kterou byly vynaloženy stamiliardy dolarů. V ústupu ze země pod Hindúkušem přitom sehrál významnou roli Donald Trump, když v průběhu svého prvního prezidentského období podepsal přelomovou mírovou dohodu s Talibánem o stažení amerických vojsk výměnou za bezpečnostní záruky ze strany Talibánců. Nakonec to dopadlo trochu jinak, nicméně Trumpovy nelze upřít, že realisticky zhodnotil limity americké moci a rozhodl se nepokračovat ve "ztrátovém podniku".
Jenže nestojí teď Trump ve svém druhém prezidentském období před hrozbou další "věčné války"? Téměř pět měsíců po zahájení operace proti Íránu se to rýsuje. Stačí připomenout nejasnosti okolo jejich měnících se cílů.
Na jejím začátku byly definovány dva hlavní: svržení teokratického režimu a likvidace íránského jaderného programu. Nebylo jich dosaženo navzdory asi 13 tisícům úderům bombami a raketami na íránskou vojenskou, průmyslovou a dopravní infrastrukturu.
Teď je prioritou otevření Hormuzského průlivu, který byl koncem února mimo zábě americké strategie. Hormuz se teď pro Teherán fakticky stal "jadernou zbraní", které se jen tak nevzdá.
O měnících se cílech vypovídají i desítky tvrzení šéfa Bílého domu o "vítězství" nebo úspěších při vyjednávání. Bylo to zároveň protkáno četnými hrozbami o eskalaci útoků na adresu íránských lídrů, kvůli jejich neochotě přijímat americké podmínky ukončení války. Ty si z nich nicméně nic nedělali i proto, že spíše jednalo o blafování.
Washington má navíc trable i se svým spojencem – Izraelem. Teď o tom nezvykle otevřeně promluvil v podcastu The Joe Rogan Experience viceprezident J.D. Vance. Podle jeho slov jsou v izraelském systému lidé, o nichž bez jakýchkoliv pochyb víme, že manipulují a snaží se ovlivnit americké veřejné mínění, aby válka pokračovala na neurčito. A ne kvůli nějakému konkrétnímu cíli – prostě aby pokračovala donekonečna".
Věru silná slova! Dlužno dodat, že pro izraelskou vládu v čele s premiérem Benjaminem Netanjahuem by potenciální mírová dohoda mezi USA a Íránem byla strategickou porážkou.
K je dohodě je ovšem teď spíš hodně daleko a je otázkou, zda jí vůbec bude dosaženo. Memorandum o porozumění, které mělo k dohodě otevřít cestu, je už spíše mrtvé a příměří má ve světle každodenních oboustranných útoků na kahánku. A i když snad ještě obě strany konfliktu chtějí udržet vzájemné střety pod kontrolou, aby nedošlo k rozsáhlejší eskalaci, přičemž v pozadí jsou jak v případě Washingtonu, tak i Teheránu vnitropolitické důvody, stoprocentní jistota, zda se to povede nepanuje.
Co se tedy dá očekávat v následujících týdnech? Možná chaotický konflikt kolísající mezi občasnou dílčí eskalací a pokusy o nějaké diplomatické jednání, která ale k nějakému průlomu nepovedou.
Často se ale může konflikt ocitnout i na hraně "totální války". Dá se přitom říci, že řada amerických prezidentů to už okusila ve Vietnamu a Iráku. Další nepopulární "věčná válka" se zároveň stane pro Trumpa politickým závažím, které mu zkomplikuje výkon funkce. Pravděpodobně to brzy uvidíme po kongresových volbách v listopadu.
Zároveň platí, že dopady íránské operace mohou mít závažné dopady na americkou globální moc i soupeření s největším americkým vyzyvatelem – Čínou. Vypadá to, že Země středu z války v Íránu nejvíc geopoliticky profituje. Urychlila totiž podle známého amerického novináře Faareda Zakarii její tři dlouhodobé cíle: Blízký východ méně závislý na USA, svět více závislý na klíčových čínských technologiích a její prezentaci jako předvídatelné, důvěryhodné a stabilní světové mocnosti. Možno ještě dodat, že válka oslabuje i americké vojenské kapacity v asijsko-pacifickém regionu, což nepochybně čínští vojenští stratégové vnímají jako plus.
Začíná se ukazovat, že ropné monarchie Perského zálivu stále více hledí na Čínu jako na aktéra, který jim může zajistit ekonomickou i bezpečnostní stabilitu. Třeba i proto, že Čína má výborné vztahy s Teheránem i se státy v Zálivu, což je opřeno i o velkou ekonomickou spolupráci. Peking se přitom umí domluvit i s Tel Avivem. Vliv USA, které nebyly v konfliktu schopny dostatečně ochránit své spojence tak může klesat.
A pak je zde geoekonomický faktor. Na první pohled by měla být země, která dováží 70 procent své ropy těžce poškozena válkou v Íránu a uzavřením Hormuzského průlivu. Jenže opak je pravdou.
Ropný šok přestála díky tomu, že se na něj dlouhodobě připravovala – vytvořila si největší ropné rezervy na světě, diverzifikovala dodavatele, rozšiřovala výrobu jaderné energie a neváhala ani pokračovat ve využívání uhlí jako důležité energetické suroviny.
Zároveň byla schopna plně využít potenciál dlouhodobě budovaného "elektrostátu" založeného na využívání čistých technologií. O jeho rozsahu vypovídá zpráva nezávislého globálního klimatického think-tanku Ember ze září 2025: Čína investovala do čisté energie asi 625 miliard dolarů, což je asi třetina všech celosvětových investic do tohoto odvětví.
Washington tak má o čem přemýšlet…
Miloš Balabán, Lidovky.cz