Evropský i český obranný průmysl na rozcestí

31.08.2023

Od summitu ve Walesu v roce 2014, který se konal po anexi Krymu Ruskem a začátku konfliktu na Ukrajině vznikem dvou "lidových republik" Luhaňské a Doněcké s podporou Ruska, se na každém následujícím summitu opakoval veřejný apel Washingtonu evropským spojencům: je třeba zvednout výdaje na obranu na dvě procenta HDP. Zároveň už méně veřejně Američané dodávali, že vyšší zbrojní výdaje by měly sloužit hlavně na nákup amerických zbraní. Vzhledem k americkým zájmům a síle jeho vojenskoprůmyslového komplexu to bylo logické. Tento tlak ještě zesílil po začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022.

Pravdou však je, že americký tlak (proslul jím především bývalý americký prezident Donald Trump – stačí zde vzpomenout summit NATO v Bruselu v roce 2018) přinesl výsledky. I když většina členů EU ještě laťku dvou procent HDP nepřekročila, výdaje na obranu v následujících osmi letech po Walesu celoevropsky neustále rostly. V roce 2022 to bylo celkem o 13 procent, kdy dosáhly výše 345 miliard dolarů, což je o třetinu více než před deseti lety. Ruská válka na Ukrajině byla nepochybně velkým impulsem proč evropské zbrojní výdaje zvyšovat. Ty dnes převyšují objem výdajů na obranu Číny a Ruska dohromady.

Do popředí se ovšem dostává otázka, zda evropské zbrojní potřeby mohou být více saturovány evropskou zbrojní produkcí. Na mezinárodní konferenci Globsec v Bratislavě pronesl velký zastánce evropské strategické autonomie francouzský prezident Emmanuel Macron tato slova: "Musíme vytvořit skutečně evropskou vojensko-technologickou a průmyslovou základnu ve všech zainteresovaných zemích a rozmístit skutečně evropské vybavení na evropské úrovni".

Jedná se o ambiciózní cíl, kterému se ovšem do cesty staví politická, vojenská a ekonomická realita. USA samozřejmě nemohou mít zájem na tom, aby ty evropské země, které vydávají na nákup amerických zbraní okolo poloviny svého vojenského rozpočtu, nějak zásadněji měnily svoji politiku. Některé evropské země sice plánují, že se tak může stát, nicméně stále to naráží na nemalé limity. Zbrojní průmysl napříč Evropou byl totiž nucen si v letech po konci studené války vybírat "mírovou dividendu" a tudíž se příliš nerozvíjel, spíše zakrněl. A i když dnes k němu směřují násobně vyšší prostředky než dříve, nelze tzv. přes noc radikálně rozšiřovat či modernizovat výrobu, neřkuli spustit výrobu úplně novou. Ilustruje to např. výroba tanků Leopard 2, kdy výrobce těchto tanků, společnost KMW, je sice schopna vyrobit kompletní tank, avšak její výrobní tempo bylo donedávna "šnečí": z bran továrny vyjelo několik leopardů měsíčně.

Eurokomisař pro vnitřní trh Thierry Breton v květnu letošního roku prohlásil, že plánem je podporovat přímo z peněz EU úsilí o vybudování evropského obranného průmyslu, což je důležité jak kvůli Ukrajině tak evropské bezpečnosti. Do něj skutečně začaly proudit miliardy eur, mj. i z Evropského obranného fondu. Dosáhnou deklarovaného cíle a tím i větší nezávislosti na Spojených státech však může být během na velmi dlouhou trať. Může ho navíc ovlivňovat i fakt, že u mnoha bank a investičních společností je obranný průmysl považován za "nezelený" a tudíž neperspektivní, což omezuje možnosti jeho úvěrování. Evropská komise se sice pokusila tento názor korigovat (mj. v jejím oznámení z 19. 12. 2022 o výkladu co přesně znamená taxonomie, nicméně pro banky a investiční společnosti nemusí být postoj komise určující.

Zároveň je zajímavé, že ani americký zbrojní průmysl nemusí být i přes svůj rozsah schopen vykrývat deficity v dodávkách zbraní, což potvrdila válka na Ukrajině. Např. největší americký spojenec v Evropě – Polsko navázal rozsáhlou spolupráci s Jižní Koreou, která má vyústit v licenční výrobu specifických polských verzí samohybných houfnic, tanků a letadel. Jihokorejci přitom disponují volnými výrobními kapacitami i schopností je rozšířit na polské území. Možná se tak opakuje úspěšný příběh s pronikáním korejských automobilek na evropský trh. Otázkou ovšem samozřejmě je, zda polský státní rozpočet je schopen tak rozsáhlou zbrojní výrobu ufinancovat. Připomeňme však kategorické heslo nejmocnějšího polského politika, předsedy strany Právo a spravedlnost, Jaroslawa Kaczyňského, že "je lepší být zadlužený, než okupovaný…".

Nepochybně lze z výše uvedeného popisu aktuálního stavu na evropské "frontě" obranného průmyslu odvodit i pár závěrů pro Česko, kde robustnost a schopnosti domácího obranného průmyslu nejen výrazně posilují jeho obranyschopnost, ale také přispívají k ekonomickému a sociálnímu rozvoji a zaměstnanosti. Klíčové podniky českého obranného průmyslu to dokazují. V době rozsáhlých úspor se jedná o velmi zásadní a možná zatím nedoceněnou věc, kdy je logické, aby se všestranná a stálá podpora podnikům obranného průmyslu ze strany státu promítala i do promyšlené akviziční politiky. Jedna věc je podporu vyzbrojování armády novými zbraňovými systémy deklarovat, druhá věc je pak fakt, jak se toto naplňuje v praxi. Zpomalení akvizičního procesu naposledy signalizuje i státní závěrečný účet v kapitole 307 za minulý rok. Připomeňme také, že v nové české bezpečnostní strategii přijaté letos vládou není o roli obranného průmyslu v obraně země ani zmínka.

Zdroj: Draft Commission Notice, euractiv.com, politico.eu, cnn.com

Miloš Balabán, CZ DEFENCE