Na prahu nové éry. S vyhasínajícím NATO je Evropa postavena před existenciální výzvu

Když před sedmi lety mluvil francouzský prezident Emmanuel Macron o mozkové smrti Severoatlantické aliance kvůli sólové americké a turecké politice, která nebere v potaz spojenecké zájmy s dodatkem o pochybnosti funkčnosti článku pět Severoatlantické smlouvy, byl za to evropskými politiky silně kritizován. Především pak tehdejší německou kancléřkou Angelou Merkelovou.

Na sklonku svého prezidentství se teď může Macron považovat za dobrého vizionáře – smrt "staré aliance" se Spojenými státy v čele možná skutečně nastává. Její nejsilnější člen se zjevně rozhoduje zásadně přehodnotit své angažmá v ní, které zřejmě už neodpovídá jeho geopolitickým zájmům.

Svědčí o tom řada kroků a vyhlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa od počátku roku. Jeho tlak na americkou anexi Grónska, autonomní součásti Dánska, jednoho z nejvěrnějších amerických spojenců, Evropany šokoval. Generálnímu tajemníkovi NATO Marku Ruttemu se to sice podařilo nějak politicky "neutralizovat", ovšem jistota, že tento požadavek nebude vysloven znovu a naléhavěji, není.

Dalším bodem zlomu se stal konflikt s Íránem. S Evropany Washington operaci proti Teheránu nekonzultoval a ve chvíli, kdy se dostaly Spojené státy do potíží si Trump řekl o podporu NATO. Jenže Evropané jí v podstatě z dobrých důvodů unisono odmítli. Za to od Trumpa uslyšeli slova o zbytečnosti aliance, která je jen papírovým tygrem. Navíc jí musí Američané "vydržovat" a dál to tak nejde. Proto už po několikáté veřejně zpochybnil funkčnost článku pět Severoatlantické smlouvy o kolektivní obraně, což nepochybně pozorně zaznamenala Moskva.

Evropanům se nedostává ani podpory na Ukrajině. Američané jí zastavili většinu pomoci, teď jí musí zajišťovat Evropané. A Trump k Moskvě, která vede už pátým rokem válku proti Kyjevu, spíš přistupuje jako k potenciálnímu partnerovi než jako k protivníkovi. Zcela v duchu politiky "sfér vlivu."

Sečteno a podtrženo: existuje dost důvodů proč čekat v příštích letech na poli transatlantické bezpečnosti tektonické změny.

Nepředstavujme si to ovšem tak, že NATO ze dne na den skončí, třeba poté co z něj USA vystoupí. K tomu nedojde. Trump by musel k takovému aktu získat dvě třetiny hlasů v Senátu Kongresu USA, což je mimo realitu. Pokud ovšem v alianci nebude panovat jistota, že princip kolektivní obrany bude respektován všemi jejími členy znamená to její faktické "vyhasnutí". K němu může přispět i vážné narušení vnitřních vztahů mezi spojenci – viz Grónsko.

Zároveň vidíme první vlaštovky omezování amerického zájmu o Evropu. Z Německa má dojít ke stažení pěti tisíc (a možná i více) amerických vojáků, Trump zmiňuje stahování ze základen v Itálii a Španělsku. A od roku 2027 budou Spojené státy pokrývat pouze padesát procent vojenské bojové síly aliance - výrazně méně než dnes.

Evropa je tak na prahu éry, kdy se bude muset vyrovnat s naprosto novou situací: svojí obranou s omezenou nebo dokonce žádnou americkou pomocí. Prostě naplnit činy představu o evropské vojenské strategické autonomii. To je nicméně velmi komplexní úkol.

Co zahrnuje? Jistě zvyšování vojenských výdajů. Tady ale nemůže fungovat jen politická mantra "pěti procent HDP", nýbrž reálné navyšování bojových schopností a hodnot armád. Vyžaduje to i posilování evropského obranného průmyslu, aby se snižovala závislost na dodávkách amerických zbraní.

Velkým úkolem bude "europeizace" plánování obrany. V tomto procesu po desetiletí dominoval americký přístup, teď bude potřeba vyvinout přístup evropský odrážející evropské priority a zdroje starého kontinentu, včetně prvků vlastního jaderného odstrašení.

Velkou otázkou pak je role Německa v posilování evropské obranyschopnosti. Deklarovaným clem německé vlády je mít nejsilnější konvenční armádu v Evropě k čemuž má sloužit strmé navyšování výdajů na obranu. Už příští rok tak mají být stejně vysoké jako mají Británie s Francií dohromady.

Otázkou samozřejmě je nakolik jsou tyto plány reálné v situaci, kdy se německý ekonomický model nachází v krizi. Letos se například odhaduje pouze půlprocentní růst německého HDP. Možná, že se ale uvažuje o tom, že renesance zbrojení může opět Německo dostat na růstovou ekonomickou trajektorii.

Zároveň ale německé plány vyvolávají obavy třeba ve Francii a v Polsku, přičemž to jistě má i historické pozadí. Známý oxfordský profesor Timothy Garton Ash proto v deníku The Guardian konstatuje, že klíčovou otázkou nyní je, jak zajistit, aby byl tentokrát růst německé vojenské síly pro Evropu pozitivní. Zároveň ale upozornil, že jsme konfrontováni i s nejistotou ohledně vývoje německé politiky. Jde tak třeba dohromady, že jednou může mohutné německé armádě velet Alternativa pro Německo?

Vojenské posilování Evropy ale vyžaduje také posilování celkové odolnosti států a jejich občanů vůči krizím a válečným situacím. To je ale možné pouze v podmínkách ekonomické prosperity a společenské soudržnosti. A tady má Evropa rezervy: její ekonomická konkurenceschopnost vůči světu klesá, reálně jí ohrožuje nezvládaná migrační politika, což vede i k politické nestabilitě uvnitř řady zemí.

Všechny zmíněné faktory tak mohou v konečném důsledku negovat dosažení žádoucího cíle vojenské strategické autonomie Evropy.

Otázek a úkolů pro příští léta je mnoho. Měla by jím být věnována větší pozornost i v české politické debatě, která se ale aktuálně nyní v podstatě "scvrkla" na bezhlavou kritiku vlády opozicí, kvůli nedodržení závazku vydávat dvě procenta HDP na obranu a nesmyslný spor o (ne)účast prezidenta na summitu NATO v Ankaře. Z hlediska toho, že nás v příštích měsících a letech čeká plavba v rozbouřených geopolitických vodách to není povzbuzující.  

Miloš Balabán, Lidovky.cz