Obranný průmysl evropských zemí zažívá zlaté časy. Ale rozhodně není za vodou

Boom po ruské invazi je jen iluze. Politická nevůle, chybějící silné vedení, pomalost byrokracie a závislost na nedostatkových surovinách komplikují život nejen zbrojovkám, ale především celému programu znovuvyzbrojení Evropy.

Obranný průmysl evropských zemí, s Českem na jedné z významných pozic, zažívá zlaté časy. Přinejmenším z hlediska okamžité poptávky a odbytu je na tom většina výrobců dobře. U technologicky nejnáročnějších systémů, jako jsou letadla, řízené střely, tanky či protivzdušná obrana, jsou zakázkové knihy plné objednávek na roky dopředu.

Nejisté reálné výdaje

Situace obranného průmyslu jako celku je ale mnohem složitější a křehčí. Faktorů, které firmám svazují ruce a znemožňují stabilní rozvoj, je celá řada. Prvním z nich je nedostatečné odhodlání evropských vlád dostát závazkům a patosu ze summitů. Ten nám jde; závěrečná komuniké setkání NATO, EU a jejich podmnožin nabízejí přímo pohádkový obraz hodného království, které teď našlo sílu a vůli zastavit zlého cara. Mnohem slabší je to u řady států s reálnými výdaji, ale také se zdlouhavými tendry a s ještě delšími schvalovacími procesy pro investiční záměry.

Ještěže tu Rusko, jeho idiotskou válku proti Ukrajině a ještě stupidnější provokace proti členským státům NATO a EU, máme. Jinak by se vůle ke zvyšování obranyschopnosti drolily a rozpočtové priority přeskupovaly mnohem snáz. Jakmile konflikt ustoupí, vlády zase začnou šetřit a obrana bude první na ráně.

Stojí za to připomenout, že muniční iniciativa ve prospěch Ukrajiny, kterou dnes leckdo zpochybňuje, nebyla žádným dalekosáhlým, investičním či strategickým vyzbrojovacím projektem, ale ve skutečnosti jen skromnou, taktickou nutností motivovanou a při zemi se držící praktickou akcí. A výjimečná ukázka, jak "drobná práce" umí dosáhnout strategického významu, když se dělá důsledně a neúnavně.

Politická a surovinová nestabilita

I v situaci, kdy obranné rozpočty rostou, to nemusí stačit pro kapitálové investice. Otvírat nové továrny či linky, školit další kvalifikovaný personál a pořizovat nové technologie se výrobcům při vší nejistotě nevyplatí, a proto modernizace armád i obnova zásob tak trvá a bude trvat dlouhá léta. Navíc nikdy nepřekoná pro Evropu typické kvantitativní omezení – je to super, ale máme toho hrozně málo.

Nedávno přišel další úder, který se dal čekat. Čína zpřísnila podmínky pro vývoz kovů vzácných zemin i technologií pro jejich zpracování. Jejich rafinaci Čína kontroluje globálně asi z 98 procent. Kromě automobilek jsou tyto kovy kritické i pro elektroniku, optiku a mechatroniku ve zbrojní výrobě. Obranný průmysl je závislý na geopolitickém soupeři. Hledání náhrad už sice běží, ale výsledky přinese až za hodně dlouho, a zřejmě nikoli v plném rozsahu.

České i evropské zbrojovky čelí paradoxu: mají největší poptávku za několik desetiletí, ale zároveň je brzdí silná politická a surovinová nestabilita. Příští česká vláda by si měla být vědoma toho, že pokud (vedle jiných) prosperuje obranný průmysl, bohatne i stát. A bohatne-li stát, daří se líp i jeho občanům. Ti pak spíš přijmou nepopulární a nedávno znovuobjevenou rovinu společenské smlouvy: totiž že stát ke své obraně potřebuje mnohem víc lidí, než které už má v malé profesionální armádě.

Libor Stejskal, Lidové noviny