Středoevropský průmysl i kultura jako budoucí pilíř obrany kontinentu

Úvahy o střední Evropě bývají už desítky let oblíbenou disciplínou právě ve státech, které se za součást tohoto prostoru považují. Jen málokdy se přitom opírají o ekonomii nebo mocenskou politiku; mnohem častěji vyrůstají z literatury, divadla, jazykovědy či kulturních dějin. Jako by samotná podstata regionu měla být spíš estetická než strategická. Prostor mezi Německem a Ruskem byl dlouho interpretován především jako civilizační mezisvět – zajímavý, komplikovaný, ale málokdy skutečně sebevědomý.

Výsledkem bývá zvláštní směs melancholie a sebeironie. Střední Evropa sama sebe často popisuje jako území malých národů s přebytkem historických traumat, omezenými ambicemi a permanentní neschopností dlouhodobě držet společný směr. V pozadí pořád straší dědictví monarchie, etnické třenice i zkušenost s ideologickými katastrofami 20. století. Někde mezi Vídní, Budapeští a Prahou se tak zrodila představa regionu, který je kulturně zajímavý, ale geopoliticky věčně nedospělý.

Přívětivější interpretace samozřejmě existují také. Připomínají, že právě zde vznikalo mimořádně živé prostředí vzájemného ovlivňování kultur, jazyků a hospodářských center. Střední Evropa uměla být produktivní právě díky své různorodosti. Jenže stejné napětí, které někdy podporovalo kreativitu a rozvoj, dokázalo jindy velmi rychle sklouznout k nacionalismu a destruktivní rivalitě. Region proto nikdy nezískal úplně stabilní identitu ani reputaci.

Po roce 1989 navíc přišlo vystřízlivění. Visegrádská spolupráce postupně ztratila tah, Maďarsko začalo budovat vlastní interpretační svět a Slovensko čas od času vysílalo signály, že by rádo hrálo jinou hru než zbytek Unie. Celý prostor tak působil dojmem geopolitické čekárny: pro Západ příliš východní, pro Východ zase příliš západní. Označení "CEE" – tedy střední a východní Evropa – bylo možná méně lichotivé, ale zato poměrně přesné. Rozhodně přesnější než marketingové konstrukce o "nové Evropě", které se v americké politice objevovaly hlavně tehdy, když bylo potřeba vytvořit protiváhu vůči skeptickým západoevropským partnerům.

Občas sice přijde nějaký mezinárodní žebříček prosperity a Češi si přečtou, že už téměř dohnali nejúspěšnější státy planety. Takové okamžiky ale vypovídají spíš o limitech metodiky než o zásadní proměně reality. Navíc podobná srovnání často posilují iluzi, že jednotlivé země regionu mohou uspět samostatně, bez širšího středoevropského rámce. Polsko mezitím výrazně vyrostlo ekonomicky i politicky a okolní státy stále hledají vlastní pozici mezi Berlínem, Bruselem a Washingtonem.

Přesto se pod povrchem odehrává změna, která stojí za pozornost. Lidé pocházející ze střední a východní Evropy, kteří dlouhé roky budovali kariéry na Západě, stále častěji zvažují návrat. Ne proto, že by uvěřili propagandistickým historkám o úpadku západní civilizace, jak je servíruje kremelská propaganda. Důvod je mnohem prozaičtější: region už nepůsobí jako prostor bez perspektivy. Naopak začíná nabízet kombinaci bezpečnosti, profesních příležitostí a relativně normálního života, která je v části západního světa stále méně samozřejmá. Střední Evropa zároveň postupně přestává být jen geografickým nárazníkem vůči Rusku. Její význam dnes spočívá spíš v odlišné společenské zkušenosti. Země regionu dobře vědí, co znamená žít v blízkosti imperiální mocnosti, a po ruské invazi na Ukrajinu se tento instinkt znovu potvrdil. Ani vlády, které občas koketují s odlišnou rétorikou, ve skutečnosti neusilují o civilizační obrat směrem k Moskvě; spíše se snaží maximalizovat vlastní manévrovací prostor.

Tuto proměnu začíná doprovázet i nová ekonomická dynamika. Ve střední Evropě vzniká propojenější obranně-průmyslový ekosystém, než se ještě před několika lety zdálo možné. Skupiny jako CSG rozšiřují své aktivity napříč regionem a využívají toho, že zde stále existuje silná průmyslová základna, technické vzdělávání i schopnost rychlé výroby. Akvizice v Polsku nebo Maďarsku nejsou jen otázkou obchodního růstu; vytvářejí také síť vztahů, která začíná mít vlastní strategickou logiku.

Podobný trend je vidět i u dalších firem. Colt CZ Group rozšiřuje regionální vazby, zatímco Omnipol společně s Aero Vodochody staví na kombinaci domácího know-how, zahraničního kapitálu a exportních příležitostí. Maďarské zapojení do Aera Vodochody nebo další investice v regionu ukazují, že zde vzniká propojenější obranný prostor, který už nelze redukovat jen na jednotlivé národní firmy.

Samozřejmě, střední Evropa nebude v nejbližších letech konstruovat vlastní stealth letouny ani budovat kompletní architekturu moderních bojových systémů. Má ale něco jiného: flexibilitu, technickou improvizaci a schopnost rychle převádět nápady do výroby. Region těží z kvalitního technického školství, silného IT sektoru i průmyslové tradice, která nezmizela ani po dekádách transformace. České firmy mají silnou pozici například v elektronickém boji a radarových technologiích, zatímco širší prostor CEE rozvíjí aplikace umělé inteligence, automatizace a obranného softwaru.

A právě tady se možná skrývá největší rozdíl oproti části západní Evropy. Ve střední Evropě stále přežívá mentalita, která je zvyklá improvizovat, šetřit čas a hledat funkční řešení dřív, než vznikne třetí úroveň administrativního schvalování. Nejde o romantiku ani o nostalgii po "zlatých českých ručičkách". Spíš o praktickou schopnost adaptace v prostředí, které historicky nikdy nebylo úplně stabilní.
Postupně tak vzniká skupina států, které se sice liší jazykem, historií i domácí politikou, ale v zásadních bezpečnostních otázkách se překvapivě sbližují. Sdílená nedůvěra vůči ruskému imperialismu, tlak na posilování obranných kapacit i pragmatický vztah k evropské integraci vytvářejí základ něčeho, co ještě před pár lety působilo nepravděpodobně.

Možná tedy nastává chvíle přestat vnímat střední Evropu jen jako lehce provinční kulisu starých románů, kavárenských debat a folklorní nostalgie. Protože pod touto kulturní vrstvou se formuje region, který začíná mít vlastní ekonomickou váhu, strategický význam i opatrně rostoucí sebevědomí. A na zdejší poměry je to změna téměř nezvykle dynamická.

Libor Stejskal, Review pro obranný a bezpečnostní průmysl, 2 / 2026, str. 92-93