Velká globální partie říše středu. A kdo v ní drží jaké karty?

Čínský prezident Si Ťin-pching může být spokojen. V rozmezí pouhého půlroku do Pekingu dorazili všichni důležití světoví lídři: francouzský prezident Emmanuel Macron, německý kancléř Friedrich Merz, britský premiér Keir Starmer, kanadský premiér Mark Carney a nakonec krátce po sobě americký prezident Donald Trump a ruský prezident Vladimír Putin. Analytici v tomto případě upozorňují na fakt, že je extrémně vzácné, aby Čína hostila vůdce USA a Ruska během jediného týdne. Všechny návštěvy ale souhrnně potvrzují rostoucí globální politický a ekonomický vliv Číny.

Motivace jednotlivých mocností k užším vztahům je diktována především ekonomickými a geopolitickými zájmy.

Francie se snaží se využít čínský trh ke snížení vnější závislosti a zároveň rozšiřovat spolupráci v oblasti letectví a jaderné energie, aby posílila globální vliv Evropy.

Německo musí udržet v chodu vzájemnou ekonomickou spolupráci, což je naprosto zásadní pro německý ekonomický model. V minulém roce se Čína stala pro Německo největším obchodním partnerem – nahradila Spojené státy. Patrná je ale obchodní nerovnováha. Německý import z Číny dosáhl hodnoty 170, 6 miliardy eur (4,16 bilionu korun), export do ní ale za tím zaostal – dosáhl 81,3 miliardy eur (1,984 bilionu korun). Analytici to označili za "čínský šok".

Británie se snaží o zachování obchodní a finanční vazby s Čínou ve snaze najít ekonomickou úlevu v post-brexitovém kontextu. Samostatná plavba globálními vodami je prostě pro Londýn hodně obtížná a Čína může pomoci s "udržováním kurzu".

Kanada zase vidí v Číně i určitou ekonomickou protiváhu záměrům Trumpa připojit Kanadu k USA jako 51. stát. Premiér Carney proto zavelel k otočce ve vzájemných vztazích, které byly ještě nedávno velmi napjaté.

Trumpova návštěva pak potvrdila, že vztahy mezi Spojenými státy a Čínou jsou nejdůležitějším bilaterálním vztahem v globálním měřítku. A to i navzdory tomu, že v Pekingu nedošlo k podepsání nějaké zásadní politické, ekonomické nebo bezpečnostní dohody. Vychází to i z velké ekonomické provázanosti obou mocností, vždyť celková obchodní výměna dosahuje 658 miliard dolarů ročně (přibližně 13,7 bilionu korun).

Americký průmysl, včetně vojenského, nemůže fungovat bez dodávek čínských vzácných zemin, na druhé straně pro čínskou ekonomiku je export čínského zboží na americký trh stále základem čínské hospodářské strategie. Bylo tak logické, že spolu s Trumpem přicestovali do Říše středu i šéfové nejdůležitějších amerických technologických firem – Elon Musk (Tesla a SpaceX), Jensen Huang (Nvidia) a Tim Cook (Apple).

Obě mocnosti zároveň potřebují udržet vzájemné vztahy pod kontrolou navzdory animozitám a občasným diplomatickým a ekonomickým střetům. A Trump ukázal i svoji "flexibilitu", když naznačil, že USA nemusí úplně "krvácet" za Tchaj-wan.

Ruský prezident pak tento týden dorazil na návštěvu Číny už po pětadvacáté za dobu svého vládnutí. Ekonomické vztahy s Čínou jsou pro Rusko klíčové v momentu, kdy čelí západním sankcím kvůli válce na Ukrajině. Podle čínského ministerstva obchodu dosáhl bilaterální obchod v roce 2025 přibližně 228 miliard dolarů, což již třetí rok v řadě překračuje hranici 200 miliard dolarů. Pro Čínu je Rusko významným "energetickým týlem" v čase geopolitické nejistoty což potvrzuje konflikt v Íránu a dění kolem Hormuzského průlivu. A Rusové jsou připraveni Číně vycházet vstříc – stačilo se podávat na Putinovu delegaci, kde byli všichni významní ruští energetičtí oligarchové.

Jednou z Putinových priorit je vybudovat nový plynovod mezi Ruskem a Čínou. Obě strany již několik let vyjednávají o projektu Síla Sibiře 2. Plynovod dlouhý 2 600 kilometrů má ročně přepravovat až 50 miliard kubických metrů plynu z východního Ruska přes Mongolsko do severní Číny. Čína však vede s Ruskem jako svým "juniorním partnerem" tvrdé vyjednávání o cenách, objemech dodávek a podmínkách, a to při návštěvě Pekingu zatím ukončeno nebylo.

Sledujme ale i politické signály, vyslané v Pekingu. Si jasně dal najevo, že i kdyby se mu podařilo stabilizovat vztahy s Amerikou, nebude to na úkor "bezhraničního partnerství" s Putinem. Tím se bude řídit i čínský postoj vůči ruské válce na Ukrajině. Ostatně ve společném politickém prohlášení z návštěvy se uvádí, že pro řešení konfliktu je zásadní řešit jeho "prvopříčiny", čímž se jednoznačně myslí západní úsilí o vstup Ukrajiny do NATO. Putin zároveň uvedl, že spolupráce mezi oběma mocnostmi je "nepochybně faktorem odstrašení a stability".

A hlavním společným jmenovatelem Moskvy a Pekingu může být to, že chtějí vzdorovat světu, který byl desítky let ovládán USA. Otázkou samozřejmě je, zda jim v tom nepomáhá Trumpova impulzivní zahraniční politika, což je něco, co prospívá spolupráci dvou velmocí, které se naučily, že chaos může někdy být nejsilnějším poutem v geopolitických partnerstvích.

Vedle toho ale zároveň platí, že se Čína může stavět do role stabilní a odpovědné velmoci, která není na rozdíl od Ruska a USA zapletena do složitých válek.

Hraje prostě vysokou globální hru, ve které má, jak je vidět i z pekingských významných návštěv, dost karet ve svých rukou.

Miloš Balabán, Lidovky.cz