Vyřeší se íránský hlavolam s pomocí jednostránkového memoranda? USA mají zjevně problém

Proces ukončení íránského konfliktu bude zřejmě trvat déle, než se ještě minulý týden zdálo po signálech amerického prezidenta Donalda Trumpa, že se "dohoda blíží".

Ve skutečnosti jsme po třech měsících stále jen na začátku složitých diplomatických jednání. Vše se točí kolem podepsání Memoranda o porozumění mezi Washingtonem a Teheránem, které má definovat na čem a jak se mají dohodnout.

Má se jednat asi o dvanáct bodů na jedné stránce z nichž nejdůležitější jsou tři: otevření Hormuzského průlivu, budoucnost íránského jaderného programu, rozmrazování íránských aktiv v zahraničí a s tím spojené zrušení protiíránských sankcí. Pozice obou stran jsou ale k nim diametrálně odlišné. Jedině co zatím platí, je křehké příměří, i když občas narušované dílčími střety.

Možná není od věci v souvislosti s jednáním o Memorandu připomenout, jak Trump hodnotil jednání o íránském jaderném programu v době své první prezidentské kampaně před jedenácti lety.

V září 2015 Trump tweetoval, že první jaderná dohoda s Íránem, kterou v létě společně zprostředkovalo šest světových mocností (USA, Velká Británie, Čína, Rusko, Francie, Německo a též EU) pod vedením prezidenta Baracka Obamy "se zapíše jako jedna z nejneschopnějších, jaké kdy byly uzavřeny. USA prohrály prakticky v každém bodě. Už prostě nevyhráváme!"

Těžko si ale přečetl celou velmi podrobnou dohodu, která měla 159 stran a 141 stran podrobných technických příloh, o níž se vyjednávalo dva roky. Vyřeší se teď íránský hlavolam rychle s pomocí jednostránkového Memoranda? A pokud se nakonec podaří mírovou dohodu uzavřít, nevrátí se USA a Írán do stavu před rok 2018, kdy Trump Obamovu íránskou dohodu zrušil?

Nadějí pro Trumpa snad je, že stávající íránské vedení je pod tlakem velmi těžké ekonomické domácí situace – inflace dosahuje závratných výšin. Ekonomický tlak tak může nutit íránské lídry k nějaké vyjednávací flexibilitě, nicméně úplně jisté to být nemusí. Neleží "práh bolesti" u Íránců v konfrontaci s nejsilnější vojenskou světovou mocností, které jsou schopny "pouštět žilou", vysoko?

Spojené státy ale mají zjevně problém. Po letech sankcí, maximálního politického i vojenského tlaku na Írán a pokusů vyčerpat ho na všech frontách dosáhly nyní bodu, kdy pokračující chronické napětí v Perském zálivu se místo geopolitické výhody stává trvalou zátěží pro samotnou Ameriku.

Britský historik Lawrence Freedman napsal v časopise Foreign Affairs, že se Spojené státy staly kořistí omylu krátké války, když se nepřiměřeně zaměřily na sílu svých prostředků a zároveň ztrácely ze zřetele, jak dosáhnout svých cílů."

A USA mají navíc v zádech ještě Izrael, který si jistě dosažení nějaké dohody s Íránem nepřeje, protože ta by znamenala dlouhodobé strategické oslabení židovského státu na Blízkém východě. Izraelská vojenská ofenzíva v Libanonu v každém případě dohodu s Íránem komplikuje.

Trump se tak asi nebude moci prezentovat jako úspěšný lídr jak na červnovém summitu nejsilnějších ekonomik Západu G7 ve francouzském Evianu, tak i na červencovém summitu NATO v Ankaře. I proto, že způsobil americkým spojencům další problémy s vážnými geopolitickými dopady.

Lidovky.cz