Zamlžený íránský mír a jeho Achillovy paty. Pro spory a nedorozumění zůstává hodně prostoru

Memorandum o porozumění mezi USA a Íránem konečně spatřilo světlo světa a americký prezident Donald Trump ho osobně podepsal na slavnostní večeři pořádané k 250. výročí vzniku USA jeho francouzským protějškem Emmanuelem Macronem na zámku Versailles.

Trumpova "íránská sága" se tím ovšem zdaleka neuzavírá. Šéf Bílého domu vstoupil do války s Íránem s maximalistickými cíli: zlikvidovat jaderný program Teheránu spolu s jeho raketovými kapacitami a přeseknout íránskou podporu regionálním spojencům, především Hizballáhu a Hamásu.

Výsledek po více než třech měsících války? Íránský slib, že nepostaví jadernou bombu a povede další jednání o svém jaderném programu a příměří v Libanonu, které může Hizballáh považovat za faktické vítězství. O balistických raketách teheránského režimu se memorandum nezmiňuje. Odblokování Hormuzského průlivu je sice úspěch, je to ovšem pouhý návrat k předválečnému stavu. Byla k tomu potřeba válka?

Známý americký zahraničně politický expert Walter Russel Mead proto vynesl nad memorandem ještě vcelku milosrdný verdikt: vyhlídky na jeho naplnění jsou přinejlepším mlhavé. A jistě bude zajímavé vidět kam se americko-íránská jednání posunou za dva měsíce v nichž platí prodloužené příměří.

Už teď je ale možné identifikovat několik Achillových pat, které mohou naplnění memoranda řádně zkomplikovat.

Klíčovou otázkou je, zda se Trumpově administrativě podaří vyjednat lepší a komplexnější jadernou dohodu než tu, kterou s Íránem uzavřel s mezinárodní podporou Trumpův předchůdce Barack Obama v roce 2015. Na místě jsou pochyby. Vždyť jednání o ní tehdy trvalo téměř dva roky…

Další mraky na obzoru jsou spojeny s Libanonem. Írán trvá na tom, že příměří bude vyžadovat, aby Izrael zastavil vojenskou kampaň proti Hizballáhu v Libanonu a stáhl svá vojska. A to může být velký problém, když slyšíme kategorické stanovisko izraelského ministra obrany Israela Katze: izraelské jednotky zůstanou v 'bezpečnostních zónách', které Izrael v posledních třech měsících dobyl v jižním Libanonu.

Tel Aviv se přitom v tomto ohledu nemůže spoléhat na podporu Washingtonu jako svého největšího spojence. Svědčí o tom i tlak amerického prezidenta Donalda Trumpa na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, aby v Libanonu ze své ofenzivní politiky ustoupil, i slova viceprezidenta J.D. Vanceho, že se zájmy USA a Izraele v blízkovýchodním regionu rozcházejí.

Může být ale řešením pro Libanon idea Trumpa o tom, že by se do bojů s Hizballáhem mohla zapojit Sýrie? Trump už o tom hovořil s "polepšeným radikálním islamistou", syrským prezidentem Ahmadem Šarou. Co si asi o tom myslí izraelský premiér Benjamin Netanjahu?

Ale ani zdánlivě jednodušší úkol - znovuotevření Hormuzského průlivu nemusí být bez problémů. Jen jeho vyčištění od námořních min zabere dost času. A velké mezinárodní přepravní společnosti vyžadují garance, že námořní tepna je úplně bezpečná pro tranzit. Dají je Íránci i Američané?

Je chvályhodné, že Evropa plánuje námořní misi pod vedením Francie a Británie k zajištění bezpečné plavby v průlivu, čímž mohou udělat americkému prezidentovi radost, jenže jedním dechem dodávají, že může být spuštěna až po dosažení konečné americko-íránské mírové dohody.

V každém případě i postupné otevírání jedné z nejdůležitějších námořních globálních cest ponechává spoustu prostoru pro spory a nedorozumění.

Toto může ovšem platit i pro celou etapu současného vyjednávání mezi Spojenými státy a Íránem. Nebude nakonec maximálním výsledkem, že se obě strany nějak propletou novým příměřím, aniž by se vrátily ke vzájemným ozbrojeným útokům a nastane "studený mír"?

Současnou situaci ale berme hlavně tak, že Trump vycouval z konfliktu, jehož možné vyústění špatně odhadl a za jehož pokračování by mohl zaplatit těžkou politickou cenu i u sebe doma. Když klesnou ceny benzínu a nafty na předválečnou úroveň na amerických čerpačkách ještě možná mohou republikáni uhrát slušný výsledek v listopadových kongresových volbách.

Miloš Balabán, Lidovky.cz